Na slovíčko: Každý má nějaký příběh

Posted by

Tak trošku v hloubi duši doufám, že už se vám trochu stýskalo. Mně tedy rozhodně ano, ale jak všichni víme, situace je taková, jaká je, a vše se vlastně dost změnilo. Krom toho, že jsem neměla vlastně prostor, fantazii a sílu psát, protože se moje práce musela přesunout domů stejně jako práce mnohých jiných, veškerou tvořivou energii jsem musela prostě vkládat do práce. Což samozřejmě dělám i dále, ale návratem k fyzické činnosti se mi zase tak trochu rozběhl mozek všemi směry. Tím jsem si vlastně jen opět dokázala, co na své práci miluji a že ji vlastně miluji, protože když mě od ní odřízli, najednou mi bylo těžko. Těžko mi však bylo také z toho, jak velké zklamání z lidí/lidstva jsem v době pandemie cítila. Několikrát mě bodlo u srdce, když jsem i u svých známých viděla, že lidský život jako ten můj hází přes palubu. Člověk pak přemýšlí, proč by měl společnosti něco přinášet, když společnost jej pak v době prvních problémů klidně obětuje jen proto, že se nenarodil s kvalitním a silným imunitním systémem. A to člověku vážně bere sílu tvořit.

Ano, těch pocitů mi proběhlo hlavou spoustu. Situace mě prakticky odřízla od všeho a všech, co jsem milovala, a s tím jsem přece za moře neodjížděla. Jenže o tom ten život prostě je. Nebylo a není to lehké, ale o tom teď psát nechci. Jednou snad. Ale tím, že jsem tak trochu odstoupila od psaní článků (nebojte, situaci ohledně výzkumu sleduji, ale nic zajímavého a důležitého se nedělo), měla jsem možnost více s vámi komunikovat nejen na sociálních sítích. Překvapilo mě, že se najdou lidé (dobře, bylo to všeho všudy 2 kousky žen), které mají pocit, že by vám měli říkat, čím se na sítích máte zabývat a o čem psát. Co jsem viděla ve vědecké komunitě a opravdu ve mně hluboko zůstalo, byla věta, že prakticky je povinností vědců vyvracet hoaxy a bojovat za šíření pravdivých informací, ať už se vám líbí nebo ne. A ruku na srdce, to, že se vám aktuální situace a zprávy, co se děje v rámci pandemie ve světě, nelíbí, to, že se vám nelíbí, že vám někdo upřímně říká, jaké jsou následky virových nemocí, to prostě na situaci nic nemění. Ukázat pravdu nemá v nikom vyvolávat strach, měla by to být motivace pro všechny, aby se naučili pracovat s upřímností, pravdou a daty, a postavit se tomu všemu čelem, trénovat svou odolnost. To, jak přijímáte informace a jak s nimi dokážete pracovat, je přece jen ukázka vaší síly, odolnosti a často inteligence. Lež a zavírání očí není řešení, naučit se pracovat s vlastním strachem však může přispět celkovému zvládání stresu a života. A zapojit mozek, když jde do tuhého. Strach prostě není nic nepřirozeného a v mnoha směrech nám pomáhá, musíme se naučit jej překonat. Ano, jak asi tušíte, mluvím vlastně i o HIT a jakékoli jiné diagnóze, která na začátek může vzbudit strach. 

Dalo mi to také něco jiného. Léta sleduji, že HIT není nikdy jen HIT. A teď nechci mluvit jen o tom, že příčina tohoto syndromu je téměř vždy někde jinde než v nedostatku enzymu na odbourání histaminu. Když se člověk začne ptát, najednou zjistí, že spousta lidí si neuvědomuje jednu strašně důležitou věc. Čtu věty typu: „Ale já reaguji na vše, co je v seznamu a ještě na spoustu dalších věcí. Už skoro nic nejím a je mi hůř. Ale já už tak půl roku stres nemám. Ale já jsem už rok neměla antibiotika. Ale vždyť já jím zdravě. Ale vždyť je to dítě, žádný stres nemá. Všichni lidé spí málo, takže to rozhodně není ten problém.“ Těch vět jsou desítky. Často se opakují. A já zjišťuji, že většina lidí si neuvědomuje jednu důležitou věc.

Každý člověk má svůj příběh.

Každý, každičký z vás má příběh, který se začne rozvíjet už před vaším zplozením. Nejde teď o to, že byste něco dělali špatně, nejde o to, jak se kdo rozhoduje v životě, ať už ohledně jídla, spánku, sportu, vztahů, práce. Jde o to, že každý si projdeme nějakým příběhem a ten určuje to, kde jsme teď. To, že poslední půl rok jíte zdravěji, protože vám začalo být špatně, neznamená, že jste před tím 30 let tělo netrápili špatnou stravou, neškodili své mikrobiotě a řadě orgánů, neignorovali nemoci, kterými jste si prošli. Často zjišťuji, že jsou tam i velmi náročné životní osudy, situace plné smutku, které nikdy nebyly zpracovány. Neschopnost smířit se se smrtí, neschopnost přijmout fakt, že je zde nějaká nemoc. Neštěstí ze vztahů či naopak nevztahů. Traumata z dětství. Skrývání pocitu méněcennosti. Utíkání před vlastními nemocemi.

Mohla bych o tom napsat knihu. Pokud jste někdo z vás četli knihu Dr. Afrina „Never Bet Against Occam„, víte, o čem mluvím. Léta spletitých symptomů, pády nahoru dolů, chvíle zlepšení a chvíle zhoršení. Poruchy příjmu potravy. Nemožnost splnit si svůj sen. Týrání partnery a nespokojenost ve vztazích. Cestování. Chronické virové a bakteriální nákazy. Extrémní sportovní výkony. Operace. Nespokojenost v práci. Nespokojenost se svým vzhledem. Patologický strach o děti. Špatné vztahy s rodinou. Traumata. Volání o pomoc, kterou nikdo nevyslyšel. Spousta věcí, které prostě člověk ve svém životě zažívá a má pocit, že to přece takhle ale funguje, že to mají všichni a že to není žádný problém Každý každičký takový moment a zážitek z nás dělá unikátní bytost, která má svůj příběh. A ten příběh klidně mohl nabrat šťastného konce, klidně teď můžete být nejšťastnější ve svém životě, ale to neznamená, že se občas neodrazí něco z minulosti.

A proč to vlastně píši? Protože často při čtení vašich příběhů, kdy se otevíráte a já vám nemám jak pomoci, protože je to váš život a vaše životní kroky, které musíte podniknout ke své léčbě, zjišťuji, že si většina lidí neuvědomuje, že má za sebou velký životní příběh. Často si říkám, jak ten můj příběh je vlastně úplně banální oproti některým vašim příběhům. Ale tak to také není. Každý příběh je zajímavý, specifický a jinak těžký, protože každý prožíváme věci jinak, každého nás formuje jiný zážitek a příběh pak má jiný tón. A já bych dnes chtěla, abyste se chvilku, chvilinku zamysleli, zda na ten svůj velký příběh stále nezapomínáte. Zda třeba tak trochu nepřehlížíte to, co se dělo a děje okolo a kolik síly jste tomu museli věnovat, často něco obětovat. Zda v tom svém velkém příběhu nepřehlížíte ty malinké radosti a úspěchy, jako je klidně nově tolerovaná potravina, méně bolestí hlavy či třeba jen to, že vstanete bez bolesti z postele. Může se totiž stát, že tyhle maličkosti lehce v tom velkém příběhu přehlídneme, zapomeneme se z nich radovat a začneme se zase ztrácet. Jako když čtete knihu a po chvilce se přistihnete, že stejný řádek čtete už potřetí. Nebojte se klidně položit prst pod tu větu a chvilku si tak pomáhat v čtení, abyste věděli, kde jste skončili a kde zase pokračovat.

Tak jo, věřím, že si rozumíme. A teď hurá do čtení toho velkého příběhu a žádné vracení se zpět. Ne, žádné koukání do knihy kamarádů či cizích lidí, to jsou jejich příběhy. Vy se musíte prokousat nejdříve tím svým! I když se vám nebude líbit, co jste četli či co čtete teď, je to váš příběh. Tak ať je další kapitola mnohem veselejší:).

One comment

  1. Už jsem tady po několikáté a bezpochyby si článek ještě mnohokrát číst budu. Anebo jinak vlastně – tenhle si zaslouží ležet v papírové podobě na mém nočním stolku. Až zase pozapomenu a budu si pobolívat a posmutňovat a pokukovat po cicích hezčích příbězích, abych si raz dva připomenula a líp uvědomila ten můj. Že nebyl zadarmo. Že se za něj neplatilo penězi, ale životem. Že mohl být mnohdy lepší a měla jsem být k sobě laskavější, ale tehdy jsem to líp neuměla. A že už mnohem lepší je, protože se tady učím, jak na to. A že i když není vždycky lepší, však on zase bude. Hlavně se nevzdát.

Napsat komentář k Olga Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.