Byla bych skvělá máma aneb je čas otevřít další citlivé téma

Posted by

Teď už je čas. Otevřít citlivé téma. Tabu. Jen bych na začátek ráda varovala, že se jedná o téma citlivé a možná ve vás vyvolá spoustu pocitů. Prosím, přemýšlejte, než něco napíšete. Tento článek zde není pro to, aby v někom vyvolal lítost a není to žádost o srdceryvné komentáře, je to věc, která je pro mě samotnou vyřešená kapitola. Nemusíte vlastně psát nic. Jen se zamyslete, co ve vás to téma zanechá a zda s ním společně nemůžeme něco dělat.

„Choulím se do zimního kabátů a i přes slzy v očích jdu dál. Cestu znám z paměti. Je po půlnoci, je pod nulou a já se choulím do teplé šály. Už jen pár kroků a budu doma. Už jen pár kroků, abych nastoupila do prázdného výtahu v tichém domě. Abych odemkla tichý a prázdný byt. Velký byt. Ale prázdný byt. Přestože mě už ve dveřích překvapí jeho teplo, něco v něm chybí. Jo, konečně voní jako doma, voní mnou, voní mým vařením. Ale je prázdný a teplý jen fyzicky. A já vím, že to nic nezmění. Ani ty slzy padající z očí na měkkou teplou šálu. A hlavou se mi honí tisíce myšlenek a pořád přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Přemýšlím, jestli jsem udělala vůbec chybu. Přemýšlím a přitom mám hlavu lehkou prázdnotou.“

Přemýšlím, jak moc osobní téma může člověk otevřít. A podle mne po těch pár letech už nastala chvíle, kdy došlo ke smíření a kdy přešla ta hlavní bolest a zůstala v srdci jen čistá nezištná láska. Vůči všem zúčastněným, narozeným i nenarozeným. Vůči sobě samé, kdy jsem si konečně odpustila.

I za to, za co jsem vědomě nemohla.

A ať se zamýšlím, jak chci, nevím. Nevím. Nevím, kde se stala chyba, nevím, jestli jsem udělala chybu, nevím, jestli to mělo být jinak. Jsou věci, na které nemám odpověď. A nemá ji nikdo jiný, tím jsem si jistá. Silná, nezávislá. Nepotřebná? Každý to vnímáme jinak a já mám občas ten jeden den, kdy to vnímám negativně. Ano, další den zase vstanu a bude mi dobře. Budu milovat svou práci, svůj život, přátele a manžela, budu si říkat, že přesně takto jsem to chtěla. Ale teď, teď nevím. Rok k roku v mém životě přibýval a já se léta pokorně vracela do prázdného pronajatého bytu. Srdce se mi i teď svírá. Opravdu to tak má být?

Bodnutí do srdce

Rok po roce, s přibývajícími léty, přemýšlím, zda jsem něco nepokazila Zda jsem nebyla moc samostatná a moc vybíravá. Na mobilu zapípá další email od čtenáře. Radit, zkoumat, psát a vědět, že si spousta lidí k srdci nic nevezme. A nejsmutnější je, když se urazí maminka, které napíšete pravdu, že dost pravděpodobně může za nemoc svého dítěte (byť nevědomě, přece jen genetiku, minulost, životní styl ať už před početím, nebo po něm, na Boha nehodíme) a že je potřeba se nyní postavit do role matky, která musí být přísná a silná, ale může tak zachránit zdraví toho nejmilovanějšího, co má. A pak přichází taková ta běžná rána pod pás: „Počkej, až budeš mít svoje děti, budeš mluvit jinak.“ nebo ještě oblíbenější „Ale ty o tom nemůžeš nic vědět, nejsi matka.“

Nejsem.

Mohla jsem být. Malé by teď bylo pár let. Jo, vím jistě, že by to byla holka. Vesele by brebentila a jakýkoli byt by dostal novou vůni. Vlastně všechno by vonělo jako ona.

Ne, nejsem máma, ale klidně jsem být mohla, kdyby příroda rozhodla jinak.

A to, že nejsem fyzicky máma, nijak nesnižuje to, co mám nastudované nebo znám. To, že mi po boku neroste dítě z vlastního vajíčka, neznamená, že jsou moje informace méně relevantní. Stejně jako každá máma chce to nej pro své dítě, já chci to nej pro každé dítě. A to je podle mne právě zdraví. Protože moje dítě se z nějakého důvodu narodit nemohlo. Zůstala po ní bolest, prázdné místo, bující endometrióza a slabá čárka na těhotenském testu. Jmenovala by se Adel a s jejím tátou bychom o to jméno bojovali. Dělala jsem si z něj legraci, že jako správná Němka by se holčička musela jmenovat Hildegarda.

Nebo Hedvika. Hedvika je moje krásné křestní jméno. Jméno po ženě, která sice nemohla mít své děti, ale dokázala dát neuvěřitelné množství lásky nejen mně. 

Ale i tak by to nakonec byla Adel a brzy by dorostla svého bráchu a běhali by venku spolu. Jenže Adel se nenarodila. A její táta se o ní nikdy nedozvěděl. Zůstala jen tím duchem na těhotenském testu se spoustou otázek. Nikdy nebyla oficiálně zaznamená, protože to k doktorce prostě nezvládla. Nakonec mi ji připomínala dlouho jen série zdravotních problémů. Pro mě vždy ale bude má milovaná. Kdyby Bůh dal, mohla jsem být hrdá máma. Ale nebyla ta správná situace, ta správná chvíle, ten správný stav.

Adel se prostě ještě neměla narodit.

Přestaňme mlčet a popírat

Dlouho pro mě nebyla ani ona. Myslela jsem, že když budu mlčet, tak se to nestalo. Jenže jsem nakonec pochopila, že Adel byla moje a vždy bude mou součástí. A tak jsem to opatrně řekla nejbližšímu člověku. A pak o tom už nechtěla nikdy mluvit. Jenže tím jsem nakonec ublížila jen sama sobě. Nakonec jsem zjistila, že přirozeným, tedy spontánním potratem, končí velká část těhotenství. Není to nic výjimečného. V mém zdravotním stavu bylo možná vůbec překvapení, že jsem otěhotněla. A dodnes věřím, že to, že jsem o tom nemluvila, že jsem to nezpracovala, že jsem se tvářila, že se to nestalo, jsem si na sebe upletla bič. Splašené hormony podpořily růst něčeho jiného. Moje cysta mi ukázala, že zdaleka ještě nechápu svůj zdravotní stav, že nemám vše vyřešené a nemůžu tak na svět přivést malé bezbranné dítě. Zároveň mi ukázala, že ale nemá smysl se tvářit, že se nic nestalo.

Pojmenuj a smiř se s tím, že odešla

Ano, pořád je toto období pro mne obklopené mlhou. Mohla jsem teď psát něco o příkrmech a stravování v těhotenství. Místo toho si půjdu umýt zuby a zalehnu do postele. A možná mě napadne, že by Adel měla modré oči po mně. A vás možná napadne, že jsem šáhlá, že jsem jí nakonec dala jméno.

Překvapivě se mi hrozně ulevilo.

Najednou to nebylo to nic, ze kterého byly zdravotní problémy, ale ta malá, která ještě neměla přijít a neměla se narodit. Možná jsem šáhlá, ale prostě mám pocit, že vím, jaká by byla. Byla by roztomile drzá. A vzpomenu si na to v době, kdy mi zase nějaká chytrá maminka napíše, že nemůžu nic vědět o stravování dětí a nemocech, když sama nejsem máma. Já totiž v srdci máma jsem.

A vždy budu.

A i kdyby už Adel díky zdravotnímu stavu žádné sourozence neměla, vždy bude v mém srdci, tak jako tisíce dětí, které jsou nemocné a mohou se uzdravit. Vaše děti měly tu sílu a možnost se narodit, dejte jim tak prosím jen to nejlepší, co můžete. Vím, že nemůžu ani svým přátelům, rodině, vlastně nikomu nic vnucovat, ale budu ráda, když se každý zamyslí. Zrození je zázrak a o tom už nikdy nebudu pochybovat.

Mluv a ještě jednou mluv

Wikipedie říká, že běžně končí potratem 10-20 procent těhotenství, z toho 80 procent v prvním trimestru. Je to poměrně vysoké číslo. Když se zpětně dívám na ono období, je to celé jako v mlze, jakoby mozek vše potlačil. Prudké krvácení mimo jinak pravidelný cyklus a pak jen pár dní čisté deprese a pustoprázdno.

Autopilot.

Asi třetí den jsem dosáhla stavu, kdy jsem cítila tak hlubokou mizérii a depresi, že jsem nechápala, co se děje. Bylo mi psychicky tak zle, že jsem neměla chuť ani dýchat. Nezvykle jsem v sedm zalezla do postele a už nikdy nechtěla vylézt. Vysvobodil mě spánek a zpráva, že se do rodiny narodila další láska, a můj svět tak nějak dostal nový smysl. Novou lásku, nové srdce, nový smysl. Vesmír to má prostě nějak zařízené a ví, kdy nás probudit zpět k životu.

Nejhorší je, že se o tomto tématu vůbec nemluví, ženy se stydí a dusí vše v sobě. A to je špatně. Děje se to. Děje se to velmi často a my bychom o tom měli mluvit. O tom, že to není konec světa a že bude nová šance. A že byl jistě důvod, proč se toto dítě narodit nemělo. A že je to sakra těžké. Protože třeba muži to můžou chápat málo, často se je snažíme před tím vším chránit, ale ani to bychom neměli dělat. Měli by tu být a prožívat to s námi, po našem boku, pomáhat překonat to nejhorší, jelikož to dítě je z poloviny i jejich, přestože se ještě nenarodilo. Proto bych dnes chtěla apelovat na všechny ženy, které si tímto těžkým obdobím prošly, aby se neváhaly na někoho obrátit, aby o tom mluvily, aby vyhledaly klidně odbornou pomoc. Protože není špatné nechat si pomoci. Nový výzkum potvrdil, že potrat může u ženy vést k dlouhodobé post-traumatické poruše, ano, tak silný je to prožitek, a takový stav zase může navodit spoustu zdravotních problémů (zde).

Ptát se na děti, žertovat a vnucovat může toho druhého i bolet

Nepíši to proto, že bych chtěla utěšovat.

Nechci. Tohle vše už mám za sebou.

Píši to proto, abych podpořila další ženy (a vlastně i muže), abychom otevřeli diskuzi. Abychom měli pochopení pro ty druhé. Až zase totiž budete sedět v hospodě s kamarády, až potkáte na ulici starou známou, až se potkáte s bezdětnými kamarádkami, možná je dobré se zamyslet, zda ta otázka „A kdy ty budeš mít děti?“ nebo ještě lépe „Už jsi dost stará, tak ty děti neodkládej.“ není tak trochu zcestná. Nikdy totiž nevíte, co ten člověk naproti vám prožil a prožívá. Nikdy nevíte, zda třeba děti dávno nechtěl nebo nemohl mít, zda příroda náhodou nerozhodla jinak. Vážně je nutné těm druhým ubližovat jen z vlastní sobeckosti a představy, že každý chce dítě a že každá žena přes 30, co je nemá, to jen odsouvá? Zkuste se sami občas zamyslet, zda tyto otázky nejsou tak trochu „mimo“. Většina žen se pak bojí být otevřená, o samovolných potratech se nemluví a o tom, jaká bolest to může doprovázet, už vůbec ne. Zkuste se trochu trošilinku zamyslet, než zase jednou tuto otázku položíte. Pojďme to změnit. Přestaňme tajit nenarozené děti a přestaňme druhým vnucovat to, kdy by děti měli mít.

Možná se tak spoustě duším uleví…..

https://wave.rozhlas.cz/ta-laska-je-stejna-zena-potrati-v-sestem-tydnu-nebo-v-sestem-mesici-rika-porodni-8138770#player=on

13 comments

  1. Milá Kašulko, chtěla jsem si jen založit na nějaký chléb a vyrazit někam ven. Chtěla jsem dát jen like a pokračovat. Ale ne, ono se mi to nelíbí. Ani trochu. I když dnes už to možná chápu trochu lépe. Tu směs dobré vůle, zvědavosti i trošky radosti, že to nejsem zrovna já, koho to postihlo. Až po letech jsem si někde přečetla heslo, nehledej zlou vůli tam, ke to můžeš vysvětlit lidskou hloupostí.

    Přestala jsem o těhotenství mluvit v po několika měsících dobrých rad od kamarádek, které otěhotněly po pár pokusech, Neustále mi dávaly dobré rady, co dělat, přičemž MUSÍŠ hned po TOM udělat stojku, byla nejméně podivná. A tak jsem následující roky pořád dokola slyšela od kolegyň, náhodných známých, sousedů… „Tak co děti? Už bys na tom měla začít pracovat? Tak kdy bude miminko, máš nejvyšší čas? Kolegyně čeká dítě, kdy se do toho dáte vy?“ a od mámy „já chci vnouče, já chci vnouče, já chci…“. Ovšem naprosto největší ukázku lidské blbosti předvedla moje vedoucí, která se mi hrdě pochlubila, že si našla tu nemocnici, kde jsem podle neschopenky ležela a ví, že spolupracují s centrem asistované reprodukce. Nevím, co čekala, asi pochvalu, že zjistila něco, co nechci říct.

    Do toho jsem doma bojovala s popíračem, manželem, který měl i po patnácti letech pokusů pocit, že to není neplodnost, ale nedostatek sexu 😉 Když do toho ještě přišla vážnější nemoc, kterou také popřel, už jsem to nezvládla. A tak dnes nemám ani dítě ani popírače. „Ty to nepochopíš, protože nemáš děti“ jsem slyšela i od kamarádky. Už se nebojím hájit si své a říct, že to byla rána pod pás. Pomohla jsem jí si to uvědomit. Takže jsme dál kamarádky.

    A žije se dál. Dnes už jsem naštěstí dost stará na další marné pokusy, takže se dilema vyřešilo samo. Nikdo už se neptá, kdy budou děti. A žádná bankovní úřednice mi pravděpodobně nepoblahopřeje k nafouklému břichu v domnění, že mi prodá i pojištění na dítě. Citlivé téma je to pořád, neurčitá bolest zůstává, ale čas otupil hroty a navíc už vím, že každý máme nějaké trápení. Chce to najít v životě nějaký smysl a to myslím máš. Je úžasné, kolika lidem prostřednictvím tohoto webu nezjištně pomáháš. Takže přeji hodně duševní pohody a díky, že jsi!

  2. je fajn, že ste takýto článok zverejnila – vás aspoň odbremení od niektorých otázok a komentárov a niektorým možno otvorí oči. pýtať sa, prečo nemáš dieťa/kedy ho budeš mať je fakt zvláštne, lebo za tým môže byť dôvod, že sa tak človek rozhodol a je s tým plne stotožnený a nevadí mu o tom hovoriť, ale aj veľa iných, bolestivejších dôvodov – nedarí sa dieťa počať, tehotenstvo skončilo potratom, jeden z páru vôbec nebude môcť mať deti, alebo napr. i jeden z páru ich mať ešte nechce, čo tiež toho druhého môže trápiť… žiaľ, ešte stále žijeme v spoločnosti, kde to, že je človek ženského pohlavia a jeho vek určujú to, akým spôsobom sa s ním ľudia rozprávajú. aj takéto články ale môžu prispieť k tomu, že to tak nebude… 🙂 držím palce v tomto aj všetkom ostatnom, veľmi rada vás sledujem 🙂

  3. Díky za krásná slova a za sdílení příběhu. Myslím, že je nutné aby se o tom mluvilo, aby to přestávalo být stigma. I když na takovou věc se asi připravit nelze… Jak se v článku píše, narození zdravého miminka je doopravdy zázrak a s pokorou bychom to tak měli přijímat a já můžu jenom poděkovat Pánu Bohu, že jsem měla to štěstí.

    1. Myslím, že je úžasné, když se právě o toto zajímají i ženy, které si tím třeba nemusely projít, ale dokáží pochopit a pomáhat ostatním. Nastavit společnost tak nějak lépe..

  4. Uff, Kasulko, tak to je sila…sedim po dlouhe dobe v kavarne, mrne mi spinka venku a mam co delat, abych udrzela slzy😊ne z litosti, ale z krasy a lasky, ktere z tveho prispevku jdou…jses silnejsi nez si myslis…drzim palce a dekuji za dnesni uvedomneni😍

  5. … a měla by zrzavé vlásky a rozdávala by lásku plnou náručí, jako ty.
    Zase jsi mě obohatila a udělala o kousek lepší, jako mnohokrát už. I ty příspěvky, co tady jsou a budou, budou léčivé a přínosné jak pro pisatelky, možná i pisatel se objeví, tak pro nás, jenom čtoucí. Víš, co bych si pro tebe přála, Kašu? Abychom si my všichni, co jsi nám pomohla, jednou stoupli před tebe. Bys koukala, jakou máš velikou rodinu!
    Můj maximální obdiv máš za pokoru, se kterou jsi běh osudu přijala. Vše je, jak má být :-*

    1. Jeeee, moc děkuji. Snad by to byla velká a milující rodina, tak jak to má být:)). Nevím, zda je to díky výchově, nemocem, nebo hlavně tomu mému povolání, ani jedno se nakonec bez obrovské pokory neobejde:).

  6. Ahoj Kašu, Na tvůj příspěvek není co napsat. Jen že ti rozumím, jsi skvělá a milující teta dvou malých človíčků a to je skvělé. Něčím jako ty prochází hodně žen, dnes jsem se svojí kamarádkou byla na obědě a tekly jí slzy touhou po dítěti. Nevím jestli je to spousta chemie v jídle, znečištěné ovzduší nebo stres a životní styl, kdy nerespektujeme přirozenost. Je skvělé, že sdílíš s ostatními, ráda budu šířit odkaz na článek. S láskou J.

    Sent from my iPhone

    >

    1. Ahoj Kašulko, děkuji za sdílení. Neznám Vás, (někdy si při čtení článků představuji jaká asi jste,takže má fantazie už Vás vlastně zná) ale všechny Vaše články nejen mně ale i mnoho dalších lidí obohacují a dávají naději na lepší časy. Dělají nám dobrou náladu a chuť na plno žít i s omezením. Moje holčička se měla jmenovat Sylva a ráda její jméno konečně někomu povím.

    2. Kašulko, děkuji za článek, jsem měsíc hrdou maminkou adoptované holčičky… Ale Ty, Kristýnko, zůstaneš stále v mé mysli.

      1. Kačí, moc děkuji. I za tu podporu a zmínku, že jsou tady děti, které už se narodily, a i oni si zaslouží spoustu lásky, kterou jim můžeme dát třeba i my!

Napsat komentář k Magda Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.