Mít odvahu… žít!

Nedávno jsem viděla malý spot z předávání cen Neuron a letošní otázkou nejen pro oceněné bylo, co pro ně znamená „odvaha“. V tu chvíli mě možná odpovědi zaujaly, ale netrvalo dlouho, aby se mi vypařily zase z hlavy. Často se mi stává, že mi nějaký podnět roztočí v hlavě smršť myšlenek, které by vydaly na pěkný a čitelný článek. Ale obvykle v tu danou chvíli nemám po ruce počítač ani jiné zařízení, a tak nechám zase vír myšlenek utichnout. Jenže on ten vír občas zavíří trochu později.

Když jsem si pak o pár hodin později v kempu sušila umyté vlasy pod sušákem na ruce a klepala zuby zimou, říkala jsme si: „Tak Kašo, teď jsi pravý dobrodruh. Našlas odvahu do toho jít a ono to nějak jde!“ A v hlavě se mi jako obvykle roztočilo kolo otázek, co je to vlastně ta odvaha a co znamená slovo odvaha pro mne.

Hlavou se mi možná honilo snad tisíc odpovědí a modelových situací, od těch k zamyšlení až po zdánlivě hloupé. A pak mi došlo, že spousta věcí, které jsou po zdravé lidi běžné, jsou pro mne odvážným krokem do neznáma. Často spadáme do stereotypu a za odvážné lidi označujeme jen ty, co překročí obecně uznávanou hranici, kdo překonají nějaký limit nastavený společností. Za odvahu slyšíme označovat spoustu věcí, ale málokdy se vlastně zamýšlíme, co je odvaha pro nás osobně.

Odvaha je pro mě žít naplno. To jsem si uvědomila plně na Zélandu (a to jsem ještě nevěděla, co mě čeká na závěr naší cesty). Pro mnohé lidí by to byly běžné záležitosti, ale pro mě je vlastně odvahou sednout do letadla mezi hromadu infekčních lidí, odvaha letět bez léků a spoléhat se jen na dietu a doplňky, odvaha objevovat nový svět, kde nevím, jak mé tělo zareaguje. Mohla bych vlastně závidět lidem, co to tak nemají, ale tak to vlastně brát nejde a není co závidět (závist není hezká vlastnost, že ano). Prostě jsem si postupně uvědomila fakt, že nemohu fungovat jako běžný člověk a musím dělat spoustu odvážných kroků každý den. I když to nikdo nevidí. A stejně tak se můžete cítit i vy. Já jsem si nakonec uvědomila, že jsem za to na sebe vlastně hrdá.

Když si tak uvědomím svou cestu s HIT a dalšími nemocemi, byla vlastně velká odvaha změnit životní styl a jídelníček, abych přispěla léčbě. Byl to krok do neznáma bez jistého výsledku, ale vyplatil se. Proto bych byla ráda, kdyby si každý z vás uvědomil, že odvážný není jen člověk, který vběhne do plamenů někoho zachránit, ale odvážný je i ten, kdo se postaví svým zdravotním problémům a vystoupí z komfortní zóny, aby mohl lépe žít. Pro někoho může být odvaha jít do restaurace, pro někoho cestovat, pro někoho třeba zkoušet nové potraviny. Důležité je, abychom si uvědomili, co vše v životě denně překonáváme a že nejsme slabí, protože jsme nemocní, ale právě naopak. Jsme silní, protože se svou nemocí bojujeme a nevzdáváme se.

Takže dnes bych měla takový malý dotaz, na který mi nemusíte odpovídat, ale nad kterým se, prosím, zkuste zamyslet. Co pro vás znamená odvaha?