Drž mě pevně a nepouštěj aneb dotekem proti bolesti

Někdy si člověk říká, že o některých věcech se snad ani psát nemusí. Ale pak zjistí, že musí, protože dnes zapomínáme na některé velmi podstatné věci. Soustřeďujeme se na výživu, sport a někdy dokonce i na životní styl, ale často zapomínáme na to velmi důležité, že léčba či pomoc v nemoci může přijít i odjinud. Tím nemyslím třeba od lékařů, ale často od těch, koho máme nejblíž. Když jsem byla malá, byla jsem často nemocná. A myslím, že spoustu věcí jsem nevnímala, protože to byla ta nejpřirozenější věc na světe. Třeba to, že se mnou máma proseděla celé noci u postele, aby tam prostě byla. Ale moc dobře si vzpomínám na jedno období, když už jsem byla dost velká, bydlela s bývalým přítelem a měla po operaci. Nic proti chlapům, ale většina z nich často neví, jak nám být oporou, zvláště v nemoci. Ne, často to není jejich chyba, protože oni prostě nějak neví, co dělat, a ona bezmocnost je ještě více ochabuje. A tenkrát za mnou přijela máma, aby se mnou mohla být, když musel partner do práce. Člověk si poklepe na čelo, na co by dospělý člověk potřeboval mámu, ale já věděla, že dlouho nebudu chodit a že se tedy první dny může hodit. A tenkrát si vzpomínám, že jakmile ustupovalo množství opiátů po operaci a noha přicházela k sobě, přicházela také neuvěřitelná bolest. Léky nezabíraly, já nemohla spát a bolestí se svíjela. A pak přišla máma a hladila mě po vlasech a držela za ruku tak dlouho, než jsem nakonec opravdu usnula, protože bolest polevila. A já vím, že v ten moment to nebyl účinek léků, že už jen ta přítomnost a dotek někoho, kdo vás miluje a vy sdílíte stejný pocit, dokáže prostě zázraky.

Myslím, že toto ví každá máma. A že to tak nějak víme všichni, že když je malým dětem zle, tak se o to více tulí a chtějí být u rodičů pořád. Větší děti už se občas tváří, že rodiče nepotřebují, ale když se zraní, je prostě rodič ten první, za kým běží, a kdo dokáže utišit bolest už jen pouhým pofoukáním. Ale jak rosteme, ztrácíme tak nějak vazby na rodinu, vytváříme si vazby nové a často zapomínáme, že sice nejsme děti, ale že naše tělo se chová stejně. Už dřívější studie potvrdily, že kontakt „kůže na kůži“ může u dětí zmírnit bolest z menších zákroků, že dotek pomáhá snižovat bolest u pacientů s rakovinou či chronickou bolestí (shrnuto zde). Stejně tak dokáže držení partnera za ruku zmírnit stres a zklidnit kardiovaskulární systém, když jsme vystaveni hrozbě. A nedávno vyšla studie, která krásně celou tu znalost potvrdila, kdyby náhodou někdo považoval tyto řeči za ezoterická moudra. Studie v časopise Proceedings of National Academy of Sciences (PNAS) mapuje, co se děje s bolestí, když zapojíme do situace také lidský faktor.

Přesněji řečeno, tato studie dokazuje sílu lidského doteku.

Dnes se svět tak nějak přesouvám do online podoby, se všemi jsme v kontaktu hlavně elektronicky a málo času spolu lidé tráví aktivně a přítomně. A tím se připravujeme o hodně, protože věda stále častěji ukazuje, že funguje něco jako intrapersonální synchronizace, která poukazuje na schopnost nastavit se na fyziologickou osobu, která je nám blízká. Vědci vzali páry (ve věku 23 až 32 let), které spolu byly po dobu minimálně jednoho roku a měřili během jednotlivých sezení jejich mozkovou aktivitu. Při jednom sezení byli každý v jiné místnosti, pak seděli spolu, ale nedotýkali se, či seděli spolu a drželi se za ruce. A pak udělali stejný experiment s tím, že ženě způsobili mírnou bolest. Už když oba partneři seděli ve stejné místnosti, docházelo k určité synchronizaci mozkových vln (alfa-mu band, související s cílenou pozorností). Když se drželi za ruce a ženě byla způsobena bolest, docházelo k nejvyšší synchronizaci. A ono držení za ruce a synchronizace vedla ke zmírnění bolesti u ženy. Zajímavé bylo, že pokud ženě způsobili bolest a partneři se nedrželi za ruce, došlo k přerušení synchronizace, jako by bolest prostě přerušila onu schopnost intrapersonální synchronizace mezi partnery. Poukazuje to na to, že pokud budete s milovanou osobou, která bude trpět bolestí, nestačí, abyste jen seděli u její postele, ale držte ji za ruce či se jí dotýkejte.

Samozřejmě tím celý výzkum neskončil. Takto by si člověk řekl, že jen stačí, aby prostě někdo držel za ruku toho, koho něco bolí. Ve skutečnosti to bylo tak, že čím větší byla hladina empatie u partnera k bolesti ženy, tím větší synchronizace proběhla a tím větší efekt na utlumení bolesti byl pozorován. Pokud tedy chcete milované osobě opravdu pomoci, musíte se do ní vcítit a opravdu soucítit s její bolestí. Pokud ji chytnete za ruku a okomentujete slovy „ty naděláš/to nic není/to bude za chvíli dobré“. nemusí to mít takový efekt, jako když opravdu s danou osobou soucítíte. Podle autorů dané studie je ještě pořádně potřeba prozkoumat mechanismy, jak to v mozku funguje. Jedna z teorií je, že když se člověk s bolestí cítí pochopen, spustí se v mozku procesy tlumící bolest. Je otázka, zda stejné mechanismy probíhají v jiných vztazích než partnerských, ale já bych osobně z toho, co známe ze života, předpokládala, že ano.

Pokud tedy vaši milovaní trpí bolestí, nepodceňujte sílu empatie a sílu doteku. Nezlehčujte danou situaci, ale zkuste se do role toho druhého vcítit a pak jej držte za ruku či objímejte. Bude to mít možná mnohem vyšší účinek než léky, jen bez těch vedlejších účinků. Ale vlastně jo, možná tam bude vedlejší účinek, třeba že si budete trochu blíže, že se vaše mozku zesynchronizují a budete si pak třeba lépe rozumět. To za vyzkoušení rozhodně stojí.