Jak vzpomínat na rok 2017 aneb rekapitulujte chytře

Na konci roku je taková tradice, že se člověk zamýšlí, jaký ten rok byl, co třeba přinesl a co ne. Dělají to všichni, někteří na sociálních sítích a jiní zase v klidu doma u horkého čaje nebo třeba skleničky něčeho ostřejšího. Slyšela jsem z více stran, že ten poslední rok byl obzvláště těžký a že ten další to snad bude lepší. Ale je tomu vážně tak? Byl těžší nebo prostě jen zapomínáme, co jsme si loni mysleli o tom předloňském atd? Každopádně vědci ukázali, že je velký rozdíl, jakým způsobem a na co myslíme, a podle toho také formujeme sami sebe pro ten další rok. Je tedy vlastně jen na vás, jestli chcete do dalšího roku vstupovat s větším sebevědomím a vírou v sama sebe nebo jako škarohlíd, který čeká, co negativního se vyvrbí jako první. Asi vám nemusím říkat, že ta první varianta, ta je správně.

Když si sedneme a začneme rekapitulovat, začneme vlastně vzpomínat. Jedna ze studií se před pár lety zaměřila na to, zda právě způsob, jakým vzpomínáme, může ovlivnit i naše vnímání. Přes 300 mladých lidí rozdělili do 4 skupin, kde jednu skupinu nechali vzpomínat na situaci, kdy se jim úspěšně podařilo vyřešit nějaký problém. Druhá skupina si zavzpomínala na událost, která nějakým způsobem formovala jejich osobnost. Třetí skupina si vybavovala negativní emoci či zklamání ze sebe samé. Poslední skupina byla kontrolní a ta si prostě hrála s jakoukoli vzpomínkou, která jim přišla na mysl. Po vzpomínání si měli zaznamenat myšlenky a pocity, které vzpomínku doprovázely, kdo v ní byl zahrnut a její význam a jak se cítili/jaký byl výsledek. Zatímco u skupiny s negativní vzpomínkou a kontrolní skupiny nezaznamenali žádné změny, u skupin vzpomínajících na vyřešení situace a vzpomínek týkajících se osobního rozvoje zjistili nárůst v sebevědomí, výkonnosti či uvědomění významu života. U lidí, kteří si vzpomínali na úspěchy, došlo k poklesu negativním emocím, u lidí vzpomínající na osobní rozvoj došlo dokonce k navýšení pozitivních emocí. Vzpomínání tedy na úspěchy, pozitivní zkušenosti a celkově na události, které člověka někam posunuly, vede opět k pozitivnímu vývoji, posilnění sebevědomí i uvědomění života. Pokud tedy chcete rekapitulovat uplynulý rok, vezměte papír a tužku a vzpomínejte právě na momenty, které vás posílily a posunuly dál, které vám přinesly štěstí. Tak vstoupíte i do dalšího roku dobře naladěni a uvidíte, že i vaše zdraví pak bude pevnější.

Vím, že si možná říkáte, že se mi to lehce říká, ale není to tak. Také mám pocit že ten poslední rok byl nějaký náročný, ale také mám pocit, že jsem si to říkala i o tom předchozím. Byl zase plný změn, pracovních i osobních úspěchů a neúspěchů, ale tak to přece má být. Říká se, že pokud si nesáhneš na dno, můžeš jen těžko vědět, kde se odrazit a plavat vzhůru. Mohla bych brečet nad tím, jak mě opět zradilo mé vlastní zdraví. Ale rozhodla jsem se, že to tak nebude. Protože nová diagnóza vlastně jen potvrzuje problematiku žírných buněk a zase to všechno tak nějak lépe zapadá do skládačky. Rozhodla jsem se na to dívat očima poznání. Ano, nová diagnóza znamenala více jak půl roku bolesti. Najednou přišlo něco, co mi vzalo nejen můj fyzický vzhled a tedy sebejistotu, ale ovlivňovala mě na všech frontách. Najednou jsem nemohla cvičit a musela odložit oblíbené činky i cviky. Ano, mohla bych nad tím brečet, ale raději se na to budu dívat jako na proces, který mě donutil fyzicky zpomalit a zase se tak trochu vrátit k mindfulness. Stejně tak mi endometrióza zase rozházela jídelníček a ukázala mi, do jaké míry se dokáže nafouknout nespokojené střevo. Do toho mi ukázala, jak náročné to pro tělo je, takže se klidně spustí autoimunita. A přes to všechno jsem nechtěla pustit práci ani své koníčky a sáhla si často na kraj vyčerpání, který jsem se však snažila skrývat. Ano, tím vším jsem si ten loňský rok procházela. A pak samozřejmě následoval zákrok v podobě operace, komplikace, které prostě doktoři nechtějí očekávat, protože o žírných buňkách se tady moc nemluví, a pak samozřejmě rekonvalescence. Mohla bych brečet, že jsem zase na začátku, že se zadýchávám i při dobíhání autobusu a že nezvednu těžší závaží. A že zase hledám jídelníček, který mi bude vyhovovat. Ale nechci se na to dívat negativně. Prostě se to tělo naučí znova. Právě všechny tyto události mi ukázaly, co můžu překonat a zvládat. Maličký krůček po krůčku budu zvládat víc a víc a všechno mě to zase jen naučí, jak silná dokáži být, když si něco umanu. Neexistuje jen jeden pohled. Rok 2017 přede mne položil také spoustu otázek, které bych měla  v roce 2018 zodpovědět. Je to výzva, která na mě čeká. Už i vy znáte svoji výzvu?

Pokud se vám občas chce brečet, tak brečte. Brečte tehdy, když to na vás přijde. Nebrečte teď nebo později, nevzpomínejte na to, co smutného se stalo. Pokud chcete rekapitulovat, rekapitulujte, ale zkuste to letos jinak. Zkuste si vzpomínat na to krásné, co se stalo. A vždy se něco najde. Myslete na situace, které jste zvládli. Myslete klidně i na to, když jste úspěšně zvládli odolat oblíbenému jídlu, které by vám ale při HIT přitížilo. Myslete na to, kdy jste uvařili něco nového, co chutnalo nejen vám, ale třeba celé rodině. Myslete na to, jakou radost jste měli, když se něco povedlo partnerovi/partnerce, dětem, kolegům. Možná vám do rodiny přibyl nový člen, možná se přátelé rozhodli spojit své životy. Třeba jste upletli ten nejhezčí svetr na světě nebo jste pomohli babičce přes přechod. Pokud si vezmete papír a vypíšete si všechny ty překážky, které jste překonaly, a všechny malinké úspěchy, které vás posunuly, všechno nové, co vám dalo sílu bojovat, uvidíte, že vám hned spadne kámen ze srdce a do roku 2018 vstoupíte plni optimismu a hlavně síly bojovat. Za sebe, své zdraví, své štěstí…a taková investice se prostě vyplatí!