Šťastné a veselé….aneb zpověď blogerky, která se letos rozhodla neobětovat

Tak i letos zasedám k počítači, abych aspoň na poslední chvíli napsala nějaký ten vánoční vzkaz. Pravda je, že letos jste se moc nových článků před Vánocemi nedočkali. Každý rok častěji přemýšlím a přemýšlím, proč vlastně Vánoce slaví lidé, kteří nevěří v Boha, a jaká je vlastně představa a podání Vánoc v tom našem západním světě. Hojnost a štědrost je krásné oslavit, ale nejsem si jistá, jestli za tu cenu, kterou za to teď platíme.

Říká se, jak mají být Vánoce svátky klidu a míru a já mám pocit, že jsou to jen prázdná slova a všechno je přesně naopak. I přesto bych vám strašně moc chtěla napsat, abyste si užili krásné svátky se vším všudy, hlavně s tou pohodou, a abyste třeba našli pod stromečkem nějaké vytoužené dárky. Jedním z mých největších dárků, který od vás dostávám každý den po celý rok, je to, že i když nemám čas přidávat nové články, pořád mám váš zájem, pořád ke mě chodíte číst články a pořád ke mě chodíte pro radu. Děkuji za fotky jídel, které podle mě vaříte, děkuji za sledovanost a za to, že mi občas napíšete nejen o radu, ale jen tak, že vás můj blog baví a že vám třeba trošinku pomohl. Protože každý potřebujeme na začátek pomocnou ruku a já věřím, že všechna ta energie a čas, který jsem do psaní vložila, byl čas vynaložený správně.

Každý má na světě nějakou svou roli a pokud máme jen trochu potenciál něco lidem přinášet a nějak jim pomáhat, měli bychom to dělat. I přesto, že nám za to nikdo nic nedá a přesto, že nám to nic finančně nepřináší. Protože hlavně teď o Vánocích se připomíná, že radost bychom měli mít z toho dávání. A já bych strašně moc lidem přála, aby to tak opravdu měli, aby měli radost z dávání, a dávali, co mohou. Ať už je to dobré slovo nebo třeba výpomoc nebo třeba i finanční podpora těm, co mají méně. Protože jednou zas někdo předá něco cenného vám. Dárek totiž může mít i podobu informace a vědění. A pokud jste dočetli až sem a už raději chcete utíkat za rodinou, tak tak prosím udělejte, protože v pokračování článku už budu vlastně jen tak trochu blábolit, proč byl tento předvánoční čas zase jiný.

Letos jsem si tak trochu zkomplikovala situaci tím, že jsem si první třetinu v prosinci vybrala na dovolenou. A samozřejmě mi mělo dojít, že když chci cestovat po exotice, že je s mou nemocí vždy riziko, že to nebude bez následků. K tomu samozřejmě došlo na nejhorší a před koncem roku se nakupilo nejvíce práce, takže místo abych kupovala dárky a psala recepty, tak jsem makala jak mourovatá a po večer aspoň na pár hodin pekla.

Nutno přiznat, že obětovat ještě další hodinu spánku, tak jsem vám ty články napsat mohla. Nutno říct, že obětovat třeba trochu jógy nebo setkání s přáteli nebo trochu toho pečení, mohla jsem vám to sepsat. Ale já se rozhodla, že to tak letos nebude. Často se stává, a mám to tak často i já, že bloger pro svůj blog obětuje spoustu volného času a vlastně se v jeho volném čase stane blog prioritou. Je to logické, pokud je blog koníček, nějak nás to naplňuje. Jenomže přesně je to o tom, že blog je pořád „jen“ koníček a já musím dbát na to, abych hlavní výkon podávala v práci, která mě živí a platí mi bydlení a jídlo atd. A když k tomu člověk přidá to, že se má o sebe starat, že má vařit a že se chce věnovat rodině a přátelům, je to někdy velmi těžké zkombinovat. Nevím, jestli si třeba lidé uvědomují, kolik času zabere napsat jeden souhrnný článek postavený na vědecké literatuře, kolik času zabere procházet literaturu či kolik času zabere vlastně to, že člověk musí recept nejen vícekrát uvařit (a nakoupit na to suroviny), ale také sepsat a pak nafotit (což v zimě prakticky nejde krom víkendů, protože člověk odchází z domu za tmy a vrací se za tmy). Ono se může zdát, že je to všechno hned a rychlé, ale často to tak není.

A to vám nepíši proto, abych si stěžovala. Kdybych ten čas obětovat nechtěla, tak to nedělám, už jen proto, že nejsem nijak sponzorovaná a že blog není práce, za kterou by mě někdo platil. Ano, možná by to v takovém případě bylo jednodušší a já bych vás mohla zásobovat články o uzdravování či jídle denně, ale prostě to tak není a v tuto chvíli to tak i má být. Jen mě mrzí, že já třeba ten čas vynaložím a snažím se informaci předat dál a přesto se najdou lidé, kteří místo aby četli a studovali klidně napíšou, že na to ONI ten čas nemají, a čekají od vás odpověď v soukromé zprávě. Často se mi i stává, že odpovím a pak se strhne další lavina dotazů, jako by si člověk na druhé straně drátu neuvědomoval, že mi neplatí za nutriční poradenství a že pokud bych s každým tazatelem měla strávit tolik času, tak nedělám nic jiného.

Prostě takové to podej prst a ten druhý tě zchlamstne celou. Proto se omlouvám všem, pokud jsem odpověděla jen stručně nebo pokud se časem ozvu, že takhle to dál nejde. Buďte, prosím, rozumní. Povídám si s vámi moc ráda a strašně moc mi to dává, a proto to dělám. Jste mojí inspirací a díky vašim zprávám vím, co vám pomáhá a jaké rady a články hledáte. Je to pro mě hodně důležitá zpětná vazba, ale potřebuji, abyste si i vy uvědomili, že jsem jen člověk. Občas se i stane, že když někdo nedostane odpověď do pár hodin nebo dní, tak píše ještě naštvané vzkazy. V takovém případě nemám chuť odpovídat vůbec. Pokud bych chtěla něco já od vás, tak to pochopím. Pokud ale chcete něco vy ode mne, musíte mít trpělivost, protože můj svět se přece jen točí někde jinde než na blogu. Často je také rychlejší odlovit mě na sociálních sítích, kde se pro vás snažím být a snažím se i rozumně komunikovat, ale vždy je to dáno tím, jak moc jsem vytížená jinde a také tím, jak moc náročný je váš dotaz. Nechci totiž podávat kusé a zbytečné informace. Chci, aby odpověď měla hlavu a patu. A bohužel často musím psát třeba v rychlosti z mobilu, když někam cestuji a mám tedy chvilku čas, proto je to i s překlepy a chybami, ale snad i to mi milý čtenář odpustí.

Proto jsem si letos řekla, že se nebudu hnát jako jiní blogeři, abych přidala desítku cukroví, i když jsem zase vymýšlela a hrála si s moukami. Napsala jsem nějaký ten nový článek o tom, co se děje ve vědě a výzkumu ohledně histaminové intolerance, ale nechci vás zbytečně stresovat před Vánocemi. Také jsem si sepsala, jak je to s dalšími leteckými společnostmi a stravou v letadle a strašně ráda bych si sepsala cestopis na druhý blog, než to všechno zapomenu, což by byla škoda. Prostě na psaní si člověk ten čas ještě najde, ale pak je otázka, kdy a co jak publikovat. A každý článek musí dozrát. Třeba jako tento:).

A protože vím, že mí čtenáři jsou ti nejlepší a nejúžasnější a že mi leccos dovolí, tak si prostě dovolím přidat až tento vánoční článek a budu věřit, že jste třeba našli inspiraci na cukroví z loňských let nebo že si doma místo vymýšlení nakrájíte jablíčko. A já už se těším, jak vám letos napíši, co jsem dostala pod stromeček, třeba vás to inspiruje pro další příležitost a budete vědět, co třeba pořídit příští rok nebo jen tak pro radost až po svátcích.

Takže kdybychom se neviděli na FB a Instagramu, kde sdílím nápady a vlastně i příběhy z běžného dne a připomínám vám významné a důležité články, tak vám zase brzy do majlu spadne informace, že Kašulka zase zasedla za počítač a něco pro vás vypotila. A budu doufat, že se budete těšit:). Tak šťastné a veselé dny vám všem!!!