Pokud se tak trochu pohybujete ve virtuálním světě foodblogerů, velmi rychle pochopíte, co je zrovna in, co nového bylo otevřeno a kde rozhodně musíte jíst. A také rychle pochopíte, že je lepší si pak chvíli počkat, než takový ten počáteční zájem opadne a vy si nakonec vychutnáte dobré jídlo bez dlouhého čekání. Čas vlastně vždy ukáže, jak se restaurace uchytí a zda je schopná si udržet nějaký standard. A tak jsem po dlouhé době zase vzala vyvenčit foťák a konečně se podívala do vyhlášené Esky na nějaké to sezónní jídlo.
Esku najdete hned naproti Forum Karlín, poblíž je tedy nejen dostatek místa parkovat, ale také se sem dostanete velmi jednoduše městskou dopravou. Karlín je celkově plný skvělých míst nejen na jídlo, ale třeba i na kávu a zákusek, takže je dobré jej trochu prozkoumat. Eska je jedna z těch restaurací, kde byste jen marně hledali trvalé menu. Samozřejmě některé hitovky zde můžete ochutnat delší dobu či si vždy počkat na novou sezonu, ale jinak musíte nabídku kontrolovat on-line.
Krom restaurace zde najdete také vlastní pekárnu (hlavním pekařem je zde Aleš Karpíšek), takže není asi překvapením, že se dostanete k jejich vlastnímu chlebu, který jsem sice nechutnala, ale na první pohled vypadá úchvatně (s takovou tou krásně vypečenou kůrčičkou). Jak sama restaurace hlásá, snaží se kombinovat staré s novým a přeměňovat obyčejné suroviny k nepoznání. Možná vás zaujme i využití starých technik, od kvašení, sušení až pečení v ohni.
Prostor Esky je na první pohled jednoduchý a hlavně vzdušně otevřený. Restaurace se rozkládá na dvou patrech, přičemž můžete klidně celou dobu koukat pod ruce kuchaři i ostatním zaměstnancům.
Vše se zdá být velmi otevřené až průhledné, určitě tedy nepotěší ty, kdo rádi své jídlo v soukromí a tak trochu odděleně od ostatních. Místo romantických večeří ve dvou je to spíše místo pro setkávání s obchodními partnery nebo přáteli. Pokud ale máte rádi ono „staré“ s nádechem do nového, opravdu se vám tu bude líbit.
Pokud jste milovníci starého nádobí a nemusíte nutně mít ten stejný druh keramiky jako váš spolujedlík, pak si to tu určitě zamilujete. Velké masivní příbory vám připomenou spíše babiččinu kuchyni než podivuhodné trojzubce švédského původu. Hrnečky lemované zlatým proužkem, barevné talířky, pořádné sklenice….
Tak a teď už k jídlu. Šéfkuchařem je Martin Štangl, který působil nějakou dobu jako zástupce v La Degustation Bohême Bourgeoise. Jedním z jeho zástupců je také Jarda Kozdělka, kterého jsem měla možnost vidět v přímém přenosu na jedné akci (a kterého jsem možná netaktně upozornila, že dnes se již slovo mikroflóra nepoužívá, ale jedná se o mikrobiotu či mikrobiom) a musím říct, že je určitě radost se na jejich díla dívat (dalším zástupcem je Tomáš Valkovič). Jelikož prakticky jediné bezmasé a přitom bezlepkové jídlo byly právě topinambury, nemohla jsem si moc vybírat, ale popravdě bych ani po ničem jiném nesáhla. Topinambury v kombinaci se sladkou hruškou, křupavou pohankou a vše zalité kávovou omáčkou, to prostě opravdu chcete ochutnat. Nebe v puse. Nevím, zda to ocení i ostatní stejně, ale pokud se nějakou dobu pohybujete na plant-based dietě, propojení těchto chutí vás nadchne.
Pokud nemusíte držet bezlepkovou a nízkohistaminovou dietu, tak určitě chcete ochutnat místní specialitku v podobě brambor pečených v popelu, uzené ryby a kefíru. No, pravda, histaminik by to mohl velmi škaredě odnést, ale i tak mi přijde ta kombinace skvělá. Obsluha byla pozorná, povětšinou usměvavá a nezapomněla se zeptat, jak nám chutnalo. Pro někoho je to možná jen součást práce, ale určitě to člověku dodá takový ten přátelský nádech, že je opravdu zajímá, zda to dělají dobře (což oni stejně ví).
Samozřejmě jak se stává poslední dobou zvykem, připlatíte si i za vodu a celkově za pití. Bohužel na takových místech se to už tak nějak počítá, že jídlo není občas ta největší položka, za kterou utratíte peníze. Pokud ale tolerujete trochu fermentovaného, pak musíte vyzkoušet některou z jejich limonád, doporučuji levandulovou. Mňam. Něco jako pít levandulový dezert s lehce perlivým pozadím.
Na první pohled jednoduchý design má i velmi zajímavé prvky, které určitě sami objevíte. Např. až půjdete na záchod, hoďte očko na strop. A nebuďte překvapení, že nenajdete normální kohoutek. Ale nebojte, máte to i s návodem, takže si ty ručky pěkně vymydlíte.
A pokud dostanete chuť na kávu, určitě využijte možnosti dát si nějaký filtr/drip. Podle všeho se vyznají tak trochu i v kávě a dokáží poradit, co by vám mohlo chuťově sednout. Baristou je tady Ondřej Štokl, který patřil do týmu stojícím za AnonymouS kavárnou (byla jsem docela překvapena, když kavárna přesunula pryč z IPáku). Z bezlepkových dezertů měli jen domácí sorbety, ale to mi tak nějak ke zbytku jídla nesedělo. Pokud ale můžete lepek, určitě si vyberete nějaký dobrý koláč. Nebo třeba takovou poctivou kremroli. Není krásné, jak je dokonale nedokonalá?
Pokud se cítíte na nějaký nový zážitek, máte rádi nové koncepty, kde se snoubí staré metody, netradičně tradiční suroviny v nové recepty, chcete vyzkoušet prostě něco jiného a ochutnat čerstvé suroviny, tak se zkuste zastavit v Esce. Tedy možná si raději předtím zkontrolujte menu na netu. O víkendech mají „dlouhé snídaně“, ale samozřejmě mají i klasickou nabídku, takže nemusíte chodit jen na snídani. Krom cen, které jsou vlastně ale k lokalitě i konceptu pochopitelné, toho zatím nemám moc co vytknout. No, třeba příště:)).
A SPOON OF HISTAMINE 