Ať se to zdá jakkoli neuvěřitelné, je to tak. Mé malé „dítě“ už je vlastně velké dítě, které stejně jako většina dětí v tomhle věku žije už trochu svým vlastním životem. Jakmile se „maminka“ vrací do práce a k jinému životnímu tempu, není už na dítě tolik času. Ne že bych tento rok na narozeniny blogu zapomněla (on se vždy wordpress rád připomene s platbou), ale ve všem tom shonu a rychlém tempu, do kterého jsem nějak zapadla, nebyl prostě čas si tu představu narozenin hýčkat. Měla jsem vymyšleno spoustu věcí, jak udělám soutěže, jak si zavzpomínáme, jak blog začínal, jaké byly první nesmělé články či jak moc informací se za ta léta nashromáždilo. Ale pak se nějak nedostalo času, protože blog pořád zůstává jen volnočasová aktivita, vydělávat peníze se musí (protože člověk musí jíst, že ano, a nějak se ty nabídky na sponzoring, podporu ani dobrovolné příspěvky nehrnou, asi něco dělám špatně:))) a když už zbude nějaká ta minutka, musí ji člověk využít pro odpočinek, socializaci, prostě pro ty činnosti, které zabrání tomu, abyste se zbláznili.
Takže pokud nechcete dnes číst jen nějaké to povídání o tom, co jsem za více jak čtyři roky intenzivního výzkumu nejen HIT a blogování dozvěděla, můžete skončit hned tady. Blog prostě letos svoje narozeniny zatím neoslavil, ale slavnostně slibuji, že mu ten dort ještě upeču. Až bude čas, protože si zaslouží něco dobrého, dělaného s láskou beze spěchu a tlaku, prostě tak, jak by měl být dělán i blog. O tom, kolika let se blog vlastně dožije, rozhodujete především vy čtenáři, a já doufám, že ještě nějaké narozeniny spolu oslavíme. Kdoví, třeba to pak uděláme hromadně:).
Když začne člověk blogovat, pustí se do toho naplno. Žhaví počítač, fotí, tvoří a hledá informace, aby všechny ty úžasné novinky předal dál. Jenže postupem času samozřejmě ubývá těch informací, o kterých je nutno psát. Tedy ne že by pořád nebylo o čem psát, prakticky neustále nosím v hlavě asi tisíc témat, o kterých bych vám chtěla napsat, ale jelikož jsem zvyklá ověřovat, podkládat a přidávat zdroj informací namísto „vyblití“ svých názorů, k realizaci psaní se člověk dostane až po čase. A jak plyne čas, vytvoří se kolem blogu určitá komunita lidí, kteří si třebas i vaší práce váží, kteří jsou rádi, že dostanou zdroje informací a ne „jedna paní povídala, že v jabku je histamin“, blog začne vlastně žít tak trochu vlastním životem. A autor blogu samozřejmě chce, aby blog rostl, aby rostli jeho čtenáři, aby se celá práce někam posunula. Stejně tak jsem i já snad stokrát přemýšlela, kam tu práci posunout, kterým směrem se vydat. Jak vybudovat komunitu lidí, kterým tato diagnóza otevřela oči.
Vím, že spoustě lidem se nelíbí, že poukazuji na nepřesnost diagnostiky, na to, že spoustu informací prostě neznáme a lidé (často i lékaři) si informace vymýšlí za pochodu, že vše má trochu hlubší podstatu než jíst jen mrkev a brambor a spoléhat se, že se stane zázrak. Někteří zase nesouhlasí se zapojením alternativního přístupu, jiní jsou zase extrémně naštvaní na lékaře a nevidí možnost střední cesty. Jsou lidé, kterým se nelíbí, že histaminová intolerance má svá jasná pravidla a pokud reagujete na potravinu, která prokazatelně nemá histamin (pokud tedy nejíte zkažené a kontaminové věci), nereagujete kvůli histaminu nebo histaminové intoleranci, ale prostě protože vaše tělo se rozhodlo, že mu v dané potravině něco vadí. Často pak přichází rozčarování, které nás vede k tomu, že vlastně pod diagnózu HIT schováváme kde co, protože nám chybí vhodné diagnostické prostředky (což potvrzují studie, kde pacienti nereagovali na orální podání histaminu). Prostě jsou lidé, kteří souhlasit nebudou a nepřesvědčí je ani sto výzkumů a s tím člověk nic neudělá. A pak jsou lidé, kteří si vezmou z mého blogu to, co se snažím prosadit. Důvěřovat musíte svému tělu, musíte studovat a nenechat se uchlácholit názorem dalších 10 lidí, protože vám vyhovuje, když jiných 990 bude mít opačný názor. Věřte si! Pokud nepřichází úleva na dietě, musíte hledat dál. Je jen vaše rozhodnutí, zda sáhnete po nekvalitní stravě a vaším cílem je se i v případě často zbytečné medikace (nejen co se týče HIT) vracet k jídlu, které vám tolik ubližovalo, nebo se rozhodnete vydat jinou cestou. Nemusí to být moje cesta, nemusí to být cesta vaší sousedky, můžete nakonec jít úplně jinou. Protože já ani vy nemáme stejné geny, stejnou historii nemocí a léků, stejné prostředí, práci, byt, zdroje jídla (a samozřejmě střevní mikrobiotu). Může vám vyhovovat cokoliv jiného, jen je dobré být na pozoru, jak moc to lidem vnucujete.
Chtěla bych tedy říct, že moje rada zní: vyzkoušej, uvidíš, třeba ti vysokonutriční protizánětlivá strava pomůže (bohužel tam opravdu nepatří lepek v žádné podobě, ale i spousta dalších surovin, a může být takový styl na oko omezující, ale aspoň si člověk uvědomí, jak moc za samozřejmé považujeme, že nás nakrmí někdo jiný!). Ale pokud do toho chceš jít, pak na plno, jen přidat jednu dvě potraviny, protože jsou protizánětlivé, nic nevyřeší. Ale nikde neříkám, že vás to spasí, nikde neříkám, že je to univerzální návod pro všechny, nic takové neexistuje a nikdy existovat nebude. Dokonce neříkám, že to bude moje trvalá cesta, protože to prostě nevím. Pokud chcete jíst denně kilo maso, je to jen vaše věc, jen si vyberte kvalitní zdroj a sledujte, jak tělo reaguje. Pokud chcete jíst raw, prostudujte si pravidla a fungování těla a dělejte to zodpovědně. Nejtěžší a především dlouhodobě neudržitelné je dělat něco, čemu plně nevěříte, nechápete podstatu a prostě vám to nesedne.
Myslím, že největší problém je v tom, že většině lidem chybí jakékoli nutriční a potravinové vzdělání a mělo by být součástí výuky už na základní škole. Pak by člověk pochopil, co vše potřebuje ke správnému fungování těla a jak si dietami (či naopak nezdravým jídlem) může ve skutečnosti uškodit. Včetně té nízkohistaminové, pokud je špatně uchopena. Život není jen o kaloriích, bílkovinách, tucích nebo sacharidech, ale o těch esenciálních nutrientech, které potřebujeme pro správnou funkci. Je to o tom najít nějakou rovnováhu a být flexibilní a vnímavý ke svým potřebách. Je to o tom být sám sebou.
A přesně to bych chtěla na závěr příspěvku popřát blogu do budoucna. Aby byl sám sebou. Aby pomáhal, inspiroval, někdy třeba i pobavil. Aby rostl a sílil. Když jsem se před lety rozhodovala a nakonec zvolila blog v češtině (i přes výtky zahraničních specialistů), věděla jsem, že blog uzavírám jen pro vybranou společnost:)). A jsem moc ráda, že zrovna vy, moji čtenáři, jste členy této uzavřené komunity a že mě motivujete k tomu, aby blog žil dál. Díky tedy i vám a posílám vám alespoň virtuálně kousek dortu (nebojte, ten virtuální vám neublíží).
A SPOON OF HISTAMINE 
Už nějakou dobu nosím v hlavě myšlenku, že bych se měla ozvat a podělit se. Prostě dát zpětnou vazbu, že tady někdo je, intenzivně hledá informace a tvoje články navštěvuje s železnou pravidelností, stále objevuje, tiskne recepty a hlavně se učí. Učí jak vyhovět svému tělu, jak ho ozdravit. Nijak hrr, s rozvahou. Přefitrovat informace o kterých mluvíš jako o jedna paní povídala. Tím si asi každý projdeme. Musím konstatovat, že tvůj blog je mi učebnicí kterou uvádím v praxi. Naučila jsem se bezlepkově péct, vařit, troufla jsem si na spoustu vlastních receptů a pokusů, stále to však nebylo ono. Po měsících hledání jsem konečně našla skladbu potravin, surovin, které mi vyhovují. Zjistila jsem, že jakékoliv mouky nejen lepkové mi nevyhovují. Občas a dost. Peču tedy jen ze semínek. Vařím si každý den, abych si jídlo užívala druhý den v práci, je to taková radost, že se až bojím o ní mluvit. Průjmy, alergie se odporoučely, z krevních testů je vidět, že se tělo uzdravuje bez jediného léku! Přidala jsem pravidelný pohyb a nadbytečná kila se také loučí. Zažívám díky tvé Učebnici (potřebuji znát okolnosti, souvztažnosti, co s čím jak a proč, neumím se smířit jen s informací, že v jablku je histamin), která uspokojí i hloubavější hledače a díky receptům Veselé Borůvky obrození svého zdraví fyzického i psychického. Některé tvé recepty jsou už běžnou součástí mého jídelníčku. Raduji se z každého jídla v té největší kvalitě, užívám si vaření i jídlo. Je to tak jiný přístup ke stravování a doufám, že tahle radost z jídla v němž každou ingredienci důvěrně znám a vím jak působí a jaké blaženosti si tělo následně užije mi pomůže během roku možná dvou provést upgrade celého mého já. Takže jsem tu, budu tu, budu se dál učit a možná i občas přiložím nějaký recept. Už mám své favority! A co se narozeninového dortu týče, vyzkoušej citronovoavokádový raw dort od ELLY – je hotový za deset minut a je to božská mana…
Přeji ti hodně volného času (budu číhat, co nového napíšeš 🙂 ) a děkuji ne za berličku, ale maják v temnotě!! Sváťa
Milá Kašulko, (opakovaně) díky za blog a za veškerou pomoc. Říká se, že člověk nemůže změnit svět, že může měnit jen sám sebe – nicméně ano, člověk svět měnit může. Mně tenhle blog zachránil zdraví, i když potřebuju ještě ujít dlouhou cestu, a vrátil mi po letech chronické nemoci chuť do života. A to je, alespoň pro mne, změna velice zásadní:))) Takže za sebe prosím o pokračování a přeju hodně dalších úspěchů!!!!