Život jako na vodě aneb staňte se kapitánem vlastního života

Život není černý ani bílý. Není ani černobílý. Není ani dobrý, ani zlý. Je prostě náš. A děje se. Někdy jej můžeme ovlivnit a někdy méně. Důležité je vědět, že je to tak v pořádku a že se musíme snažit hledat to pozitivní a nevzdávat se. Nikdo nám neslíbil, že to bude lehké, že budeme vždy dělat jen dobré volby, že se kolem nás budou dít jen dobré věci. Někdy prostě věci změnit nemůžeme. Ale můžeme změnit to, jak vše budeme brát a zvládat. To je v našich rukou.

Znáte ten moment, kdy máte opravdu důležitou schůzku, setkání (nebo třeba zkoušku) a potřebujete být na daném místě včas. Dokonce si dáte pozor a vyjedete dřív, abyste to stihli. A pak se stane něco nečekaného. Sestupujete do metra a už samotné ostré pištění brzd soupravy metra ve vás spustí kaskádu pocitů. Někde v hloubi duše víte, že se stalo něco špatného a odvracíte hlavu. Automaticky nastoupíte do svého metra na druhé straně a před vámi běží něco jako film. Přibíhají pracovníci metra, ukazují si rukama, běží na konec perónu, pak zase zpět. Metro naproti vás zhasne. Lidé se shromažďují, koukají z dálky na koleje. Valí se další hromady cestujících, kteří zatím nic netuší. Šuškanda. Začínáte být nervózní, protože tušíte, že tohle je fakt průser. A že se na dané místo nedostanete včas. Dopraváci násilím otevírají dveře a pouští ven lidi z vagónů. Řidič vaší soupravy hlásí, že už neodjedete, že asi nějaká technický závada. Moc dobře víte, že to není žádná technická závada. Máte pocit, že uběhlo spoustu času a přitom se vše stane v pěti minutách. Vybíháte z metra a společně s ostatními obvoláváte přátele na internetu, abyste zjistili alternativní dopravu. Odjíždíte a potkáváte sanitku a hasiče. A v tu chvíli se vám převrátí žaludek, protože si uvědomíte, jak blízko smrti jste právě byli a jak malicherně se zlobíte, že nepřijdete včas. Na schůzku samozřejmě přicházíte pozdě, vynervovaní a rozhození, protože ať se nám vše zdá vzdálené, smrt se nás dotýká.

Zrovna den předtím jsem měla velmi zajímavý rozhovor, který jsem nečekala. O našem lpění na životě a truchlením nad smrtí. O tom, jak je to nesmyslné a jak bychom se v tomto směru měli poučit od východních filozofií. Když jsem se vracela v noci domů, na tento rozhovor jsem si vzpomněla. Věci se nedějí náhodou. Uvědomila jsem si, jak moc nás může zasáhnout nehoda, přestože se nás to vlastně vůbec netýká. V takovou chvíli si člověk uvědomí, že se kolem nás dějí věci, které nás ovlivňují, ale my je nemůžeme sami ovlivnit. A tak jsem si doma udělala vajíčka, přestože už bylo po desáté hodině a rozhodně tedy žádná dobrá hodina na jídlo, pustila si nějaké pozitivní afirmace a věřila, že další den bude zase fajn.

Ale další den tak fajn nebyl. A tak jsem si večer před cestou domů pustila trochu Ludwiga, protože mi ty přednášky dávají fakt smysl a vím, že když mi něco dává smysl, je to nakročení k tomu uvěřit. Třeba v to, že musíme být pozitivní. Když budeme pozitivní, spousta věcí se změní. Překvapivě když pak v půlce cesty na autobus začalo pršet a já cítila každou kapku na silonkách, vůbec mě to netrápilo. Nejsem přece z cukru. A v tu chvíli slyším brzdy a koukám, jak vedle mě zastavuje autobusák. Mimo zastávku. Jen tak, abych nešla v dešti. S díky jsem ukázala, že musím na autobus v opačném směru (hlavně bych si nesplnila svůj denní počet kroků:)) a že moc děkuji a oplatila úsměv cestujícím, které to očividně také pobavilo. A mě v tu chvíli vyletěla nálada tak o 100% nahoru. Obvykle se stává, že vám tramvaják nebo autobusák zavře přímo před nosem, ale tenhle pán to prostě vylepšil. Pane řidiči, moc vám děkuji!

Jenže ten krásný pocit netrval dlouho. Když ke mě v metru přistoupil chlápek, jestli nemám drobné nebo třeba stravenku na jídlo, musela jsem jej odmítnout. Praha je v tomto zrádná a kdybych dávala stravenky a peníze všem, kdo mě denně zastaví, vydělávala bych jen na to:(. Ale i tak mě v tu chvíli strašně moc zamrzelo, že jsem snědla svou poslední „tyčinky poslední pomoci“ nebo nevzala z práce to jablíčko, že jsem je mohla předat dál. A ten pocit beznaděje světa ve mě tak nějak zůstal. Hluboko. Jako na moři. Nahoru, dolů, štěstí, smutek. Věděla jsem, že si doma musím pustit znova celého Ludwiga (hlavně přednášku o spokojenosti). A jak mi to běželo hlavou, rozhodla jsem se vzít cestou víno ve vinárně. Ve vinárně se ale konala nějaká akce, kterou jsem nechtěla rušit a tak jsem děkovala „osudu“, že mě zřejmě zachránil od průjmu či kdoví čeho. Věci plynou, jak mají. Přišla jsem do baráku a zjistila, že výtah nejede. To mám za to, že jsem nechtěla šetřit kroky. Jenže v tu chvíli mě to nemohlo už rozházet, protože rozčilování, stěžování si, nadávání či zoufání si přece ničemu nepomůže. Pustím si Ludwiga aspoň dvakrát a to by v tom byl čert, aby další den nebyl už zase báječný.

Náš život je jako moře. Často chceme plout po klidné hladině, s větrem v zádech, bez překážek k cíli. Jenže moře není klidné a vítr nám neslouží. Občas přijdou vlny. Občas jsou fakt velké, jindy jen maličké. Strašně moc záleží, jak dobrými kapitány budeme. Pokud si budeme stavět loď ze zoufalství a negativních myšlenek, bude to loď křehká a každá velká vlna v ní udělá díru. A my budeme mít pocit, že se potápíme. Ale když ta loď bude pevná, postavena z pozitivních myšlenek, naděje a radosti, jen tak nějaká vlnka ji neohrozí. A když přijde ta větší vlna, možná nás trochu ocákne a možná udělá malou dírku do lodi, ale místo zoufání si vezmeme kyblík a vodu vylijeme a poplujeme dál. Pokud budete poctivě pracovat na tom, aby vaše loď byla pevná a vystavena z dobrého materiálu, pokud tomu budete opravdu věřit a nebudete se chytat za hlavu, když přijde první malá vlnka, máte větší šanci, že doplujete mnohem dál a že se dostanete na to klidné moře. A pokud jste byli někdy na lodi, víte, jaká je to šichta. I na kapitánské zkoušky musíte studovat, abyste zvládali vlny a případně extrémní situace. Stejně tak se musíte vzdělávat v životě, abyste zvládali ty extrémní situace. Nikdo učený  nebe nespadl. Bouřky, vlny, krupobití. To vše v našem životě může přijít. Vy jen musíte být připraveni a neustále pracovat na tom, abyste byli natolik šťastní a pozitivní, aby vás trochu negativity nerozházelo. Musíte se stát kapitány a navigovat svůj život proti všem nepřízním.

Takže áááhoj, potkáme se třeba na moři:).