Tak a je to tady. Jeden takový páteční den jsem si od samého rána uvědomovala, že je vše trochu jinak. Od samého rána mě provázely události a skutečnosti, které mě donutily přemýšlet, otevřít oči a více si všímat. A po dlouhé době jsem musela jít zase do sebe a uvědomila si důležitou věc. Už v tom zase lítám. Ptáte se v čem? V tom našem hektickém každodenním tempu. Ženu se. Prachsprostě se pořád někam ženu. A vím, že v tom nejsem sama, že spousta z vás má podobný problém.
Když jsem nasadila své ostré tempo ranním metrem, abych vyhrála „závod“ s ostatními spolucestujícími o co nejrychlejší transfer, uvědomila jsem si, že možná vyhraji tento závod, ale rozhodně nevyhraji ten životní. A tak jsem nějak automaticky zpomalila krok, abych zaplula do zbytku spěchajícího davu a nijak z něj alespoň nevyčuhovala. A uvědomila jsem si, že jsem sice celé roky pracovala na tomto životním „problému“ a dosáhla jistých úspěchů, které se odrazily i ve zlepšení zdravotního stavu, ale jedna dvě změny v životě mě tak nějak strhly rychle a lehce zpátky. Není to tak trochu nefér, že se učíte dlouhé měsíce zpomalit, odpočívat, zklidnit se, relaxovat a pak stačí jen krátká doba, která vás nadšeně strhne zpátky a vy si najednou namlouváte, že 6 hodin spánku je luxusní záležitost a že nejdřív musíte splnit resty, než si budete moci vyložit nohy na stůl? Když jsem pak nervózně v podvečer pokukovala po hodinkách, protože jsem si v práci rozdělala více úkolů a přitom měla večer někde být načas, došlo mi, že sama sebe vlastně tlačím do stresu.

Život není jen o vaření, dietě a receptech, jak by se z blogu mohlo zdát, ale především o těch dalších maličkostech a drobnostech. Přesně takové drobnosti ovlivňují naše zdraví zřejmě více než kousek rajčete. A čím déle jsem na té své léčebné cestě, tím více si uvědomuji, jak moc se vzdalujeme životnímu stylu, který by byl vhodný pro naše tělo i mysl. Málo spánku, neustále zaměstnaná hlava, plnění jednoho úkolu po druhém, neustálá elektronická interakce se světem, méně pohybu, to vše nám přináší chronický stres. Úplně stejný chronický stres můžete zažívat, když se třeba dlouhodobě staráte o nemocného, když se příliš stresujete ohledně svého zdraví nebo když máte práci, která vás nenaplňuje. A stejně tak si vyvoláváte chronický stres, pokud se příliš zabýváte svým jídelníčkem a jste příliš úzkostlivý. Jistě ten, kdo si prošel anafylaktickým šokem, bude oponovat, že přesně takové příhody vás nutí být úzkostlivými, ale jak sami asi tušíte, právě oním stresem si sami produkujete mnohem více histaminu, než je nutné a vlastně si tak nevědomky na problémy s jídlem zaděláváte. O tom, jak stres přímo ovlivňuje metabolické pochody a produkci histaminu, si můžete přečíst zde.
Studie potvrdily, že ono tvrzení, že stres jakožto „psychický“ spouštěč zhoršuje či spouští naše nemoci, není tak daleko od pravdy a není to jen mentální problém. Jeden z posledních výzkumů byl proveden na myších (tedy bez onoho placebo efektu) a ukázal, že chronický stres urychluje růst a šíření rakoviny. U myší s rakovinou prsu při chronickém stresu došlo ke zvětšení počtu lymfatických cév. A to umožňuje šíření rakovinných buněk do dalších částí těla. Když zablokovali myším proteiny detekující stres či proteiny umožňující tvorbu nových lymfatických cév, povedlo se také redukovat šíření rakovinných buněk. Pokud tedy stres dokáže zvyšovat počet lymfatických cév, které jsou spojeny s funkcí imunitního systému, zánětem atd, můžeme stejný efekt očekávat i u dalších nemocí. A nyní dostává ono tvrzení, že se člověk nemá stresovat (což souvisí i s negativními myšlenkami, stresem před jídlem atd.), jinak si zhorší svou nemoc, úplně jiný rozměr. Už to není jen blábolení „sluníčkářů“ a zastánců pozitivního myšlení, ale fyziologicky vysvětlená souvislost.

Výzva pro všechny!
Jenže co teď? Vytvořte si plán, jak zase vybojovat kousek toho svého času. Pokud chcete vědět, co funguje na snižování stresu, koukněte do tohoto článku. Zařaďte trochu jógy nebo strečinku, zastavte se a chvíli v tichosti jen tak přemýšlejte a myslete na něco hezkého, na dovolenou, slunce, na hory, prostě co máte rádi. Vezměte si knížku a začtěte se, dejte si vanu s nějakým zklidňujícím esenciálním olejem a dopřejte si o něco více spánku. Relaxujte. Nežeňte se do hrobu.

Pojďte se mnou do malé výzvy. Každý každičký den si dejte na seznam úkolů jednu zvláštní položku – 10 minut pro sebe a pro redukci stresu. Začneme s 10 minutami, ale samozřejmě můžete relaxovat i déle. Tento čas bude cíleně jen pro vás a pro vypnutí mozku. Můžete si udělat pár cviků (abyste zároveň rozproudili krev), můžete si jen sednout či lehnout, zavřít oči a soustředit se na svůj dech. Žádná televize, žádný počítač či mobil. Snažte se myšlenky redukovat na minimum. Jakmile vám v hlavě nějaký problém vyvstane, prostě jej „chytněte“ a odsuňte, zkuste si vybavit moře či slunce, zkuste si představit, jak se krev vlévá do konečnků prstů a odnáší vše špatné.
Dobrý den
Mohu se prosím zeptat jestli máte zkušenosti se saunovanim? Nejsem si jistý jestli je pro HIT vhodné?
Děkuji
Petr
Dobrý den,
i v tomhle případě to bude asi hodně individuální. Vysoká teplota může aktivovat žírné buňky a pokud někdo má problémy v tomto směru, může to přispět k silnější reakci nebo celkové toleranci, na druhou stranu zdravotní účinky saunování jsou dobře popsané a mohou tedy některých převážit negativa. Ono tedy i to prudké ochlazení (samotný chlad může u některých vyvolat prudkou reakci) nemusí svědčit žírným buňkám. Já jsem saunování vždy poměrně těžce snášela, ale např. infra sauna má na mě vyloženě blahodárné účinky, působí nižší teplota po delší dobu, což osobně toleruji lépe (člověk se vypotí i tak). Tedy já osobně mám zkušenost lepší se šetrnějším způsoby saunování (tedy při nižších teplotách), ale u každého se to může trochu lišit.