Vaše příběhy: Od závislosti na cukru k histaminové intoleranci.

Rozhodla jsem se založit novou rubriku – Vaše příběhy. A hned vám vysvětlím proč. Když píšete své příběhy, vím, že se otevíráte a často si i poprvé uvědomujete, kde je problém či jaký význam má náš vlastní životní styl na vznik dalších nemocí. Často se svěřujete s osudy, které mohou být společné s dalšími lidmi, kteří se o nich však bojí mluvit. Přitom přiznat si problém, mluvit o něm a začít jej řešit je první krok k úspěchu a potenciálně ke zdraví. Histaminová intolerance často nepřichází ze dne na den, ale domeček se postupně hroutí, někdy rychleji a někdy cihlu po cihle. A někdy bohužel začneme problémy řešit, když se zhroutí celý. Milana jsem poprosila o sdílení příběhu i proto, že někdy naše okolí není schopno rozpoznat problémy včas a nedostaví se pomoc a podpora, když ji nejvíce potřebujeme. A také proto, abych zdůraznila, že závislost může vznikat na něčem tak obyčejném jako je bílý cukr, který je dnes velmi silně spojován s mnoha nemocemi. Mám pocit, že u nás se stále o poruchách příjmu potravy dostatečně nemluví a neznáme všechna úskalí. Já bych moc ráda Milanovi poděkovala za jeho otevřenost a ochotu se s vámi o příběh podělit. V případě, že byste jej chtěli kontaktovat (možná máte podobný problém a nevíte si s ním rady), můžete mu napsat na email milansmart@seznam.cz. Ale teď už k příběhu.

Jak to všechno začalo?

Vše začalo ve věku mých pěti let. Měl jsem spoustu aktivit, a tak se mě rodiče a babičky snažili neustále zásobovat jídlem. Žili jsme v jednom městě a já téměř každý den navštívil obě babičky. Při každé návštěvě jsem dostal spoustu jídla: polévku, maso a knedlíky, nakonec nějakou tu zmrzlinu, čokoládu, oříšky a další dobrůtky. K tomu všemu jsem měl obědy ve škole. Asi nejhorší období bylo mezi 12. až 18. rokem. Na snídani jsem si dal polovinu z velkého bochníku chleba, který jsem si nakrájel na plátky a namazal minimálně 5 mm vrstvu másla a pořádnou vrstvu medu, marmelády či taveňáku. K tomu jsem měl vždy litr kakaa, na které jsem spotřeboval asi tak třetinu krabice z Granka. Druhou polovinu chleba ze snídaně jsem si pak nakrájel a to samé si připravil na svačinu do školy. Když jsem nejedl, nemohl jsem se ve škole moc soustředit, takže jsem měl v záloze vždy ještě tak dvě jablka, dvě mrkve, tatranku a kakaové pitíčko. Do oběda jsem měl vše snědené a obrovský hlad. Kuchařky ze mě byly trochu nešťastné a celou základní školu i pak střední si stěžovaly, že si chodím pořád přidávat. Většinou jsem snědl tak 4 porce polévky a pak 2-3 chody druhého. Holky z naší třídy většinou obědy nejedly, a tak mně rovnou dávaly i své porce. Odpolední svačina byl druhý oběd, který jsem měl u babiček. Většinou to byla standardní porce, abych se odpoledne mohl hodně hýbat. Na večeři jsem měl, co uvařila máma.

Cesta k závislosti na jídle

Když jsem čekal na oběd, nebo jsem zrovna nedělal žádnou aktivitu, první myšlenky byly na jídlo. Kamkoliv jsem šel, jako chodí kuřák se zásobou cigaret, já musel mít vždy plný batoh jídla. Chodil jsem do spíže s jídlem a hledal, co je tam dobrého. Nejprve jsem vyjedl všechny sladkosti, kterých tam bylo většinou obrovské množství přivezené ze zahraničí. Jakmile došly zásoby, sáhl jsem po zmíněném Granku. Když i to došlo, jedl jsem cukr. Bohužel jsem se vůbec nešetřil a jedl bílý cukr doslova po lžících. Vše bylo zatím tajné a rodiče o tom nikdy nevěděly. Jediný, kdo něco tušil, byl můj zubař, který mi neustále vrtal nové plomby. Teprve až ve svých 15 jsem si začal uvědomovat, jak moc nezdravé věci jím, a tehdy jsem se nad tím poprvé zamyslel. Pokoušel jsem se s tím něco dělat, ale nešlo to. Všichni byli zvyklí dávat mi spoustu jídla a dobrot, navíc dobrovolně se zbavovat závislosti je obtížné, pro někoho i nemožné, a tak jsem na problém upozorňoval jen zřídka a velice opatrně. Když pochopili, že mé obžerství a totálně nezdravá strava by mi mohla ublížit, vše se pak změnilo. Najednou nebylo k dispozici nic. Všichni přestali kupovat sladkosti a pronásledován hladem jsem začal jíst namleté kafe, neuvařené těstoviny, špagety a občas mi přišly k chuti i granule pro psa. Záchranou byla sezóna – bydlel jsem na venkově a měl obrovské zahrady s úrodou. A tak jsem mohl trávit celá rána a večery na zahradě otrháváním a konzumací úrody.

 Nedobrovolná terapie

Změna přišla až po nástupu na vysokou školu, když jsem přestal dělat všechny aktivity a během pěti měsíců neskutečně přibral. Teprve až v době, kdy jsem se rozhodl, že chci zůstat fit, začal jsem běhat. Uvědomil jsem si, kolik úsilí stojí shodit 20 kg. Nakonec musím poděkovat mé AuPair zkušenosti, kde mi už po 14 dnech paní domácí vymezila, co smím a nesmím jíst. Dokonce mi kupovala extra jídlo, že prý bych ji vyšel draze. Její jídlo ovšem bylo naštěstí k nepozření, a tak jsem začal ve svých 20 svoji první nedobrovolnou dietu. Na nákup jídla navíc jsem peníze neměl, nezbylo než hladovět.

Od závislosti k histaminové intoleranci

Ve svých 23 letech jsem pak odjel na výměnný studijní program do Kyrgyzstánu, kde bylo pro mě relativně levně, a tak jsem se vrátil k přejídání. Nikdo mě nehlídal a mohl jsem jíst, co jsem chtěl – nejraději jsem měl čokoládové bonbony s karamelovou náplní. Bílý povlak na povrchu a částečně vykrystalizovaný bílý cukr uvnitř napovídal, že nešlo zrovna o čerstvé bonbony. Do obchodu jsem chodil každý druhý den a nakupoval po kilech. Když bylo před Vánocemi horší počasí a nedalo se nic dělat venku, hrál jsem počítačovou hru od rána do večera a u toho jedl celý den zmíněné bonbony. K tomu jsem si vzal domů zatoulané štěně, které mě při hrách poškrábalo. Musel jsem se nechat očkovat. Kdo ví, jestli první reakci spustilo přejídání čokoládou nebo očkovací vakcína, ale šíleně mě svědila chodidla. Nemohl jsem ani spát, na velmi krátkou dobu pomáhala studená sprcha. Měl jsem tenkrát podezření, že jde o plísně chycené v místních lázních, tak jsem po návratu navštívil kožní lékařku. To už mě svědilo celé tělo. Na doporučení jsem vyměnil sprchový gel a vše se trochu uklidnilo. A já se mohl přejídat dál. Přejídal jsem se hlavně čokoládou ještě další 3 roky, což mělo za následek, že se stav pomalu, ale konstantně zhoršoval. V poslední, té nejhorší fázi před státnicemi, se přidaly červené fleky na jazyku, které se nakonec začaly otevírat, svědění rostlo, a tak jsem se rozhodl konečně navštívit alergologa. Po odebrání vzorků krve a konzultaci doktor vzal v úvahu několik okolností a s jistotou mi oznámil, že se jedná o histaminovou intoleranci (HIT). Přiznal, že neexistuje moc léků, a že sám o HIT moc neví, ať si zjistím podrobnosti v diskuzích na několika webech. Dodal, že nesmím jíst čokolády, rajčata a ořechy a kvasnice. Nakonec mi poradil, ať si koupím Zodac, Alergin a Analugin, a vyzkouším, který zabere. Naštěstí jsem ho v tomto neposlechl a myslím si, že jsem udělal dobře. Mohl jsem tak lépe studovat reakce na jednotlivé jídlo.

Můj boj s HIT

Situaci jsem nebral moc vážně a neřešil ji. Snaha byla, ale kvůli sporným informacím na internetu jsem tomu nepřikládal váhu. Nejvíce mi pomohla až švýcarská tabulka se stupnicí od 0 do 3. Díky ní jsem kromě jiného zjistil, že je dobré řídit se jedním zdrojem a nesnažit se kombinovat všechny informace z internetu. Zjistil jsem, co také pomáhá mně samotnému. Když jsem žil v Oslu, každý večer po práci jsem chodil hodinu běhat, 20 minut cvičit a nakonec si zaplavat do místního fjordu. Ve své terapii mi šlo o to, abych v krásné a tiché zátoce obklopen přírodou ze sebe vypotil co nejvíce a maximálně se odreagoval od denního stresu. Snažil jsem se nemyslet na žádné problémy a po svém jsem meditoval sezením na skále a pozorováním západu slunce. Metoda byla velice účinná, ale pokud jsem vynechal dva nebo tři dny, během toho jedl jídlo s histaminem o to horší pak byla reakce. Byl to správný směr, ale neřešilo to ještě problém. tedy nebyla to vhodná léčba z dlouhodobého pohledu. Dnes žiji v Londýně a dělám vše dost podobně, ale přece jen trochu jinak. Teď vím, také díky Kašulčinu webu, že je třeba zahrát si na detektiva a zjistit, které jídlo mi nedělá dobře, což je pro „nové“ pacienty (jak z vlastní zkušenosti vím) asi ten největší problém. Momentálně mi pomáhá, když se donutím jít každý druhý den běhat, na spinning, jógu, zaplavat a pak na dva cykly do sauny. Před pár měsíci jsem také přidal probiotika a nově zakomponoval do svého programu také více odpočinku. Díky kombinaci toho všeho, společně s dodržováním diety se konečně cítím téměř zdravý. Momentálně se mi vrátil dokonce čich, chuť k jídlu, mohu jíst nepražené kakao a jídla, která jsem si myslel, že už nikdy nebudu moci jíst. Toto vše mi přidalo na celkovém vnitřním klidu a díky rostoucí psychické stabilitě mám pocit, že se dokonce léčím, a chci věřit v to, že zase jednou nebudu mít žádná omezení.

Nebojte se o HIT mluvit!

Asi nejsem jediný, co se bojí svěřovat se s problémy svým kamarádům a okolí (aby člověk nevypadal třeba jako hypochondr). To je chyba. Není dobré si informace o svých problémech nechávat jen pro sebe, ale otevřeně je probírat se svým okolím a hlavně s lidmi, co mají podobné problémy, třeba jako je Kašulka či lidé ve skupinách na Facebooku. Je neuvěřitelné, jak velkou roli hraje psychika. Po výměně několika emailů s autorkou blogu jsem změnil částečně svůj životní styl a vidím pozitivní výsledky.

Moje příznaky:

• Svědění chodidel, holeních, hýždí, předloktí, oblast zad mezi lopatkami až krkem (hlavně při lehnutí si do postele do vodorovné polohy vyvolává reakci)
• Zarudlá kůže, jazyk (červené fleky citlivé na určité jídlo, tvořící až krátery v jazyku)
• Únava (těžko popsatelné s dlouhodobou nechutí dělat věci, až deprese)
• Zrychlený tep srdce (hlavně před usnutím)
• Bolení hlavy
• Divné mravenčení palce a malíčků na nohou – až lehké píchání
• Zhoršená koncentrace, problém učit se nové věci (jazyky, ap.)
• Střeva, nadýmání, křeče, divný těžko popsatelný pocity v oblasti střev a žaludku
• Částečná ztráta chutě a čichu

Startéry, které histaminovou intoleranci podle mého ovlivňují a řídí:

• Dieta: podle toho, co jím, se také cítím.
• Únava: ráno je vše lepší než navečer, kdy jsem unavený. Delší spánek mi pomáhá.
• Stres: když se nervuji, výrazně se to projeví na reakci.
• Situace: trauma mohlo sehrát roli jako spouštěč (tragická smrt bratra a dědy před odjezdem do Kyrgyzstánu).

Poznámka: Berte na vědomí, že výše uvedené informace o symptomech a uvedené rady jsou založeny na pozorovaní a úvaze. Mohou být i mylné, například některé příznaky mohly být způsobené dietou a já si mohl myslet, že příčinou je HIT.