Tak člověk se vždy dozvídá něco nového. Třeba já jsem se tuhle dozvěděla, že bych měla psát blog čistě jen o histaminové intoleranci. Chvíli jsem se nad tím zamyslela. Proč by můj blog měl být cílen jen tímto směrem? U psí nohy! Upsala jsem se někde snad, že se budu věnovat čistě jen tomuto tématu? Aneb jak by řekli mí oblíbení Fíglové, „šňupla jsem si svého pepře“ a o histaminové intoleranci píšu, ale švihýc je švihýc a patří tam úplně všechno.
Takže dneska budu rebel a napíšu vám…o našem záchodovém pavouku Ferdovi. Ano, slyšíte dobře. He, zvláště ti, co mne znáte. Nesnáším pavouky! Ne nesnáším, prostě se mi hnusí. Jsou malí, černí (a když nejsou černí, je to ještě horší), mají divná očička, moc noh, a já věřím, že jsou děsně vychytralí a nebezpeční (hele, nakoukejte tak, někteří určitě jsou). Tato podivná fóbie se tak nějak vyvrbila až v dospělosti, což je o to divnější. Přísahám, že mě museli unést mimozemšťani, kteří vypadali jako pavouci…
Není žádného sporu, že se jedná o psychózu. Zjistila jsem, že moje chování v přítomnosti pavouka se mění. Když je v místnosti pavouk a další člověk, reakce je jednoduchá. Řev. Pištění. Dupání. Zoufalé volání po záchraně. Je mi jedno, jak s ním daná osoba naloží, ale pokud se osoba, která se ocitá v této nepříjemné situaci, chová netečně, začne ve mně ústit strach. A dostávám panický záchvat, který nelze zastavit. Jako fakt skutečný panický záchvat.
Jiná situace nastává, když jsme spolu já a pavouk v přírodě. Odcházím jinou cestou než on a přeji mu pěkný den. Příroda je jeho revír. Uzavřený prostor je „můj“ revír a tam prostě nemá co dělat.
Úplně jiná situace nastává, když jsme v místnosti já a pavouk samotní. To je prostě jiný level. Volání ani žadonění o pomoc nepomáhá, tak to ani nezkouším. Reaguji naprosto uvědoměle a dokonce jsem byla naučena pavouky odnášet. Ale jakmile pavouka vytřepu z okna, chytám panický záchvat a hroutím se. No jo. Na druhou stranu tato novinka v mém životě přináší určitá úskalí. Třeba při svém životě v USA jsem koukala jednou na strop, kde byl z mého pohledu macatý pavouk. Ne dlouhý, tak dva tři cenťáky, ale prostě s macatým zadkem. Na tom bílém stropu nepřehlédnutelný tvor. První myšlenka prostě byla, že zabít takového pavouka ani nemůžu, protože bych ten flek nikdy neodstranila. Vysavač by tohle zvíře zřejmě ucpalo komplet:) A tak jsem si vzala foťák, zvíře si nafotila a pak poslušně vzala skleničku, pavouka odnesla před barák….a pak se zhroutila. Abych překonala panický atak, pochlubila jsem se doma přes fotky, jak jsem šikovná. To by byl vlastně docela nudný příběh, kdybych se o téměř dva roky později nedozvěděla, že to byla zřejmě černá vdova!!!! No jako tfuj!
Když jsem se před rokem a půl vracela z USA, měli jsme na záchodě malého pavouka. Byl tak jako zalezlý u topení a vodoměru. Drahý mi říká, že to přece není pavouk, ale Ferda! Byla jsem nemilosrdná a jasně prohlásila: Ferda musí z domu. A tak jsem se na druhý den vrátila a Ferda byl pryč. Uchlácholena touto situací jsem zase spokojeně mohla chodit na záchod. No a jaké bylo mé překvapení, když na jaře potkám – ano – Ferdu. Byl větší, mohutnější. Ale byl to prostě Ferda a já udeřila na drahého. Samozřejmě neměl to srdce Ferdu vyhodit a tak ho jen zahnal. Ferda se pak celou dobu živil a rostl a rostl. Teď už má dobré 2 cm (3 cm s nožičkami) a je pěkně macatý. Asi se u nás má dobře. A tak jsem se smířila s tím, že Ferda u nás bydlí. Nebo my u Ferdy, to je fuk. A jelikož mám dost nepravidelný režim, poslední dobou se s Ferdou hojně potkáváme.
Dostala jsem se do fáze, kdy Ferdu pozdravím, zeptám se, jak se má a popřeji mu pěkný den. A pak tedy, abychom to moc nedráždili, zatřepu štětkou na záchod a on se schová. Tam, kde jej nevidím. Ale ostatní pavouci mají stále stejný osud a musí z domu.
Co jsem vlastně chtěla celým článkem říct? Možná jsem chtěla jen tak rebelovat a ukázat, že si můžu psát, o čem chci. Anebo jsem vám chtěla ukázat, že každý máme nějaké fóbie a je potřeba se jim postavit. I když to ze začátku může hodně bolet a může to trvat delší dobu, je dobré hledat cesty, jak překonávat sám sebe. Třeba pokud máte z jídla strach, musíte si najít cestu zpátky, jinak na něj budete vždy reagovat. Neříkám, že bych si chtěla pohladit hejno pavouků, ale vím, že jsem schopná překonat chvíle v jedné místnosti i s pavoukem. Tedy s pavoukem asi ne, zatím jenom s Ferdou. Ale tam se dostaneme…
A že pokud se zvířat chcete zbavit, nedávejte jim jména, pak už to prostě nejde.
A jak nesnáším pavouky, absolutně miluji hlodavce. Nechápu, jak se jich někdo může bát. Takže až se zarazíte s myšlenkou, jak se někdo může něčeho bát, vzpomeňte si na své fóbie a nikoho pro jeho strach nezesměšňujte. Zkuste lidem spíše pomáhat překonávat sám sebe. Když jsou ty svátky….:)))
A SPOON OF HISTAMINE 
Krásný článek. Já pavouky nemilosrdně vysávám. Fobii k pavoukům mám celý život, do teď jasně vidím jak mi má milovaná starší sestra jezdí rukou po zádech a říká mi, že po mě leze pavouk. Doteď jasně pociťuju ten děs, který mě tenkrát jímal. Na chvíli mě tato fobie sice přešla, ale o pár let později se mi vrátila a v podstatě ještě zintenzivěla…asi aby se mi to dorovnalo s těmi lety klidu. :-). Ukaž fotku černé vdovy 🙂
pište si úplně co chcete. pokud by si vás někdo za peníze najal na konzultanta, tak má právo vás „buzerovat“ na jaké téma máte tu jeho zaplacenou hodinu mluvit nebo o čem pomlčet, takhle ať si dotyčný/á založí vlastní blog a může se věnovat jen a jen HIT.. :-))
Také jsem měl rád hlodavce. Měli jsme hnědého křečka Nelinku. Ovšem jednoho krásného dne si řekla, že už nebude v akváriu a vyvinula super nadkředčí sílu a otevřela kovový poklop zatížený cca 4-5kg. Utekla a způsobila škodu cca za 15000,- rozkousala kabeláž od elektroniky, ukradla jídlo a začala si stavět hnízdo v obýváku za stěnou:-) Přeji pěkné svátky 🙂
🙂 Byla neskutečně nadaná!
Jeden z našich potkánků ještě u našich také rád cestoval. V životě se nedotkl jediného kabele, který byl na očích, jen po nějaké době jsme zjistili, že chodí tajně okusovat za skříň ten televizní (zřejmě, aby mamce udělal radost!).
Jůůů to je sladké mimčo, to je vaše?
Bohužel ne:(( na mimča už dlouho nebyl čas:(
Tohle vypadá, že má tak 2 nebo 3 týdny…
Přemýšlím, myslím to tenkrát byly cca 3 týdny:)) Skvělý odhad:)
Jé, a to jsem ani miminka doma neměla, jen jsem chodila mazlit. Většinou si totiž beru dospělé bezprizorní potkany. Ono se narodilo u vás? Albínek nebo himalájec?
Takže takový potkaní útulek? Tahle je albínek, není moje, také jen k pomazlení. Jinak jsem vždy mívala od miminka a zjistila jsem, že jdyž se ke mně jednou dostalo miminko v necelých třech týdnech, byl to pak největší mazel na světě. Naposled jsem měla kluky dva a ty už byli starší, sice bráchové, ale dost se pak rvali (teda jen v pubertě, pak to přešlo).
Tak nějak. Nechtěných potkanů jsou hromady a někdy to bývají zlatíčka.
To je mc milé, přitom zrovna tyto zvířátka jsou tak citlivá, že potřebují i v dospělosti hodně kontaktu. Mně vždy bylo líto, když už ten můj hodně zestárl a byl třeba před koncem nemocný, že s ním nemůžu být celý den doma, těžce to nesli, tak také jezdili do útulku… k babičce..tam se měli jako v peřince.
Já je chovám ve skupině, samota jim nesvědčí…