Jak jsem se již před Vánocemi zmiňovala, zážitky jsou jedny z nejlepších dárků. Obvykle člověk dostane něco, co by si třeba sám nekoupil a přitom mu to nebude překážet doma ve skříni. Nezabírá to žádné místo a člověk se sám může rozhodnout, kdy poukaz využije. Tím nechci být nevděčná a děkuji Ježíškovi, že mi přinesl tak skvělé dárky, které mi usnadní mou cestu k uzdravování:))
Stejně jako je pro někoho skok padákem skvělý a adrenalinový zážitek, pro mě je to třeba výlet do restaurace. Mám ráda dobré jídlo a myslím si, že je super občas vyrazit nějak mezi lidi ochutnat také něco, co vařil někdo jiný (zbožňuji, když mi někdo uvaří něco, co můžu jíst a nebát se „následků“). Pro člověka s potravinovými intolerancemi to však může být docela adrenalin. Proto jsem vyrazila s Lime&Tonic, u kterých mám jistotu, že někdo stojí za mnou a za mými nevšedními požadavky, ale že mám možnost vyzkoušet sestavené menu přímo na míru. Nejsem žádný super znalec a vzhledem k tomu, že se vždy těžko rozhoduji, navržené menu mi plně vyhovuje – ochutnám více kousků sestavených tak, aby se chutě setkávaly (a přitom se vlezly do břicha). 
Tentokrát nás kroky zavedly na Prahu 3 do restaurace MOOD („nálada“) na menu sestavené šéfkuchařem Jaroslavem Zahálkou (patři do „Club des Chefs“ = asociace, která zprostředkovává osobní šéfkuchaře prezidentům, králům a dalším hlavám států). Restauraci jen tak neminete, kombinace červené, zelené a žluté barvy je na šedé Koněvově ulici k nepřehlédnutí. Ve stejném duchu je laděn i interiér, na první pohled zaujmou detailní fotografie úsměvů. Moderní design je rozhodně lákavější než mnohdy přestrojené stoly, kde se člověk bojí čehokoli dotknout. Za barem, tedy cestou na toaletu, se dokonce můžete proskleným oknem podívat, kdo a jak vám zrovna připravuje objednaný pokrm. To bych rozhodně přiřadila k těm kladným hodnocením.
Jak jsem se zmínila, přes L&T dopředu hlásím své alergie. Najíst se s HIT se může zdát jako problém, ale pokud jste stabilizovaní a pečlivě jste pracovali na svém jídelníčku, jistě máte vytipovány ty nejhorší potraviny. Pro mě je to beze sporu lepek, rajče (ani né tak samotné rajče jako pokrmy z něj, tudíž je jednodušší nahlásit rajče v jakékoli podobě), ananas, lilek, z části kvasnice. Občas některé potraviny přibudou, některé ubudou, záleží na složení stravy. Z mého pozorování – éčka (především glutamáty a benzoáty) – jsou mým nejhorším nepřítelem a když slibují ČERSTVOU inspiraci, předpokládám, že se problémům vyhnu. Pojďme se tedy podívat, co nám servírovali a jak se poprali s mými požadavky.
Jelikož se jedná o „ochutnávací“ sedmichodové menu, nemusíte se ani bát, že by bylo některé ze sporných potravin v jednom jídle příliš mnoho. Porce jsou spíše menší, tak aby se tam vlezl i závěrečný dezert! Jako první přinesli domácí chléb s máslem, a tak jsem raději ještě připomenula své intolerance. Pan manager, který nás občas také obsluhoval, byl nakonec velmi ochotný sdělit i tajné ingredience do koktejlů, abych neměla náhodou s některou z ingrediencí problém. To považuji za velmi vstřícné gesto a slibuji, že složení koktejlů MOOD nebudu nikde prozrazovat. Každopádně pokud sem zavítáte, doporučuji alespoň jeden vyzkoušet (třeba ve virgin podobě bez alkoholu). Milovníci whisky se shlédnou v Guns and Roses, milovníci ginu a bazalky ve Spring Fling, milovníci bezového květu v Elderflower Temptation a pokud jste kaskadéři, doporučuji Frozen Wasabi Margarita:)) Každopádně pokud se bojíte, že vás restaurace sedře z kůže na drincích, MOOD vodu (myslím, že to byla sedmička) dostanete za „krásných“ 30 Kč.
Teď už samotné jídlo. Servírovací nádobí nebylo úplně dle mého gusta – černé kamenné podložky, či přerostlé talíře, ale asi to patří k té modernosti. Jako první předkrm jsme dostali „ceviche z mořské tresky s mangem, mučenkou, koriandrem, chilli a Tequilou“ (a obsluha se mě pro jistotu zeptala, jak jsem na tom s mučenkou či mangem). Jako vážně by mě zajímalo, jak udělali tu pěnu (předpokládám, že byla z tequily). Chuť mučenky, manga, chilli a kousíčky ryby byla báječná. Navíc byl tento chod krásně pestrobarevný. Následovalo „kuřecí consommé s sherry a kuřecími nočky“ (prostě vývar), kde mě překvapila zajímavá chuť mladých zelených fazolí. „Zauzená kachní prsa s rajčatovým chutney, bylinkovým salátem a bazalkovým vinaigretem“ mi uvědoměle přinesli bez chutney a doporučuji předem nahlásit, že zálivka si také nepřejete (abyste ji nemuseli stírat:)). Zauzená kachní prsa si s chutí kachny vůbec nespojíte. Konečně jsem měla možnost vidět tu vrstvu tuku, co má kachna. Ocenila bych v tu chvíli ostřejší nůž, preparace neprobíhala úplně poklidně:)
Následovalo „Thajské curry krevety s kokosovým mlékem, koriandrovým kuskusem s okurkou“, kde nastal první kámen úrazu. Když jsem před sebe dostala kuskus, chvíli jsem váhala, zda se ozvat, nebo jídlo prostě nechat být. Kuskus není bezlepkový a taková chyba by se jim stát neměla. Naštěstí slečna reagovala pohotově a velmi rychle mi připravili místo kuskusu bílou rýži. Krevety (celkem 3) jíst nemusíte (drahá neHIT polovička si jistě velmi pochutná), ale pravé kokosové curry je prostě nepřekonatelná záležitost a jsem moc ráda, že jsem o ni nebyla ochuzena. Následovala „hovězí Picanha s omáčkou Chateaubriand s bramborovým pyré“. Neptejte se mě, co je to Picanha, ale toto jídlo mi připadlo jako nejslabší článek. Maso bylo na můj vkus krvavé, na desce se velmi blbě krájelo a kaše mi chutí připomněla tu z pytlíku, kterou od dětství nesnáším. Omáčka prý byla luxusní, věřila bych tomu, jedná se o kulinářský bonbónek. Ale mě v tu chvíli silně poklesla nálada (možná ovlivněno předchozím incidentem s kuskusem). Naštěstí přišel další chod – vepřová líčka s pečeným celerem a uzeným bramborovým pyré. OK, v tuhle chvíli jsem byla ochotna riskovat minimální kontaminaci lepkem (dušeno na černém pivu?). Jídlo totiž krásně vonělo. A ta chuť. Z mého pohledu jednoznačně nejluxusnější chod (přestože jak koukám, vypadal nejméně vábně, na jeho servírování bych trochu zapracovala).
Následoval ještě dezert „čokoládový fondant s vanilkovou zmrzlinou a višňovou omáčkou“, na který jsem se mohla jen tak smutně koukat. Ale naštěstí jsem nemusela, dostala jsem místo něj katalánský krém s pomerančovou omáčkou. Pokud je mi známo, katalánský krém se vyrábí z kukuřičného škrobu. Zkaramelizovaná pomerančová omáčka byla extra sladká, ale zároveň extra vhodná k žlutému krému (a nebylo jí mnoho, kdo by se bál o přítomnost pomerančů, které však po celkovém zpracování s vašimi žírnými buňkami ani nehnou). Servírování mě docela pobavilo, celkově bych si s ním trochu pohrála, protože lehce kazí dojem (chápu, že se asi bude jednat o super moderní novinky ze světa gastronomie, ale i tak by mělo servírování lahodit oku).
Co bych chtěla vyzdvihnout na závěr, jsou toalety. Nerada bych vypadala jako úchyl na záchodky, ale zřejmě každý člověk se zažívacím onemocněním si tak nějak zvykne posuzovat kvalitu toalet (i když už ji naštěstí nemusí plně využít). Jeden záchod je plně bezbariérový (což se tak často nevidí), vaši návštěvu doprovází hlasitá hudba a na závěr si můžete přelakovat vlasy, použít deodorant či třeba vypláchnout pusu ústní vodou. A kdyby to nebylo málo, nabídnou vám Tic tac. Prostě jsem to musela zmínit, protože mě to docela pobavilo.
Celkově bych zážitek shrnula jako pozitivní (i když je na čem stále pracovat). Je pravda, že kdybych byla celiak, trochu se zděsím, ale zase věřím, že po tomto faux pas si dá restaurace pozor. Nikdo nechce své hosty přiotrávit. Pokud byste se obávali, můžete zavolat třeba den předem a ujistit se, že pochopili vážnost vašich problémů a budou se podle toho snažit (či prodiskutovat menu a vhodné náhrady). Přestože to občas přeženu i doma (s adekvátními následky), po této večeři jsem problémy neměla (a věřím, že vše bylo čerstvé, víra a pozitivní myšlení jsou vždy důležité:)).
A SPOON OF HISTAMINE 