Oslavujeme! Kašulčin Švihýc má první narozeniny!

Poslední dobou nebyl moc čas psát. Než jsem se nadála, byla jsem v laborce opět v plném kole a situace se čím dál více vyostřuje. Naštěstí jsem měla pár příspěvků v záloze a alespoň přišla šance dát jim prostor. A samozřejmě i Vám, nejdražším čtenářům, abyste dočetli všechny příspěvky, které Vás zajímají. Dneska mi však přišel výjimečný email. Ano, Kašulčin Švihýc dnešním dnem oslavil své první narozeniny. Chybí pár příspěvků do krásně kulatého čísla 300. A já si mnohdy říkala, proč se na blog nevykašlat. Když jsem pak sledovala, že každým dnem přibude nějaký ten čtenář, že ke mě lidé zavítají při vyhledávání specifických slov, byla jsem motivována psát dále. Netušila jsem, kolik lidí může hledat informace o histaminové intoleranci či histaminu jako takovém. A každý takový čtenář mě samozřejmě posouvá dále. Od některých teď místo dotazů dostávám cenné rady a náměty k dalším příspěvkům, za což Vám samozřejmě děkuji. Vždyť více hlav více ví a společně můžeme žít zase o trochu lépe… Pokud za ten rok blog pomohl najít odpovědi alespoň jednomu člověku, pokud alespoň jednoho člověka pobavil, poučil, donutil přemýšlet, pak se práce vyplatila. A tak doufám, že zůstanete věrni i nadále. Možná nějaký ten recept či třeba rada sedne přímo Vám!

Vybudovat blog není tak úplně jednoduché. Musíte si něčím získat čtenáře, musíte světu něco nabídnout. Svým způsobem ztrácíte část svého soukromí a musíte vložit kus sebe, jinak blog nebude zajímavý a nebude z něj cítit, že to děláte s láskou. Teda alespoň to si tak trochu myslím. Blog se pro mě stal koníčkem, předmětem pro sdílení mého usílí, radosti i starostí. Vlastně se blog stává takovým malým dítětem. A teď je mu rok! Je to vlastně už tak trochu větší dítě a můžete snad i vidět, jak roste. Společně s věkem, společně s autorem!

Milí čtenáři, mí nejvěrnější, děkuji za Vaši přízeň. Budu moc ráda, když mi třeba tady, soukromě či  na email napíšete, co by Vás v budoucnu více zajímalo, jaké potravině se nejdříve podívat na zoubek a o čem byste rádi slyšeli. Ne že by mi docházely nápady, těch je v hlavě více, než je možnost nacvakat do počítače, ale ráda se nechám inspirovat! Och, a také děkuji všem, na kterých byly recepty testovány, a kdo se do tetování pouštěli s láskou a důvěrou v mou osobu. Snad Vám alespoň občas chutnalo!

A teď jen tak trochu, proč mám ráda blogování!

1. Příležtost podělit se o své zážitky

Jsem povaha bouřlivá a jak mi řekl jeden přírodní léčitel, musím si najít způsob, jak vybít nahromaděnou energii. A psaní je jeden z možných způsobů. Psaní blogu je pak o level výše, jelikož nemusí psát souvislý příběh, ale to, co vás reálně v životě potkalo, kde jste byli, a přáli si, aby se tam jednou všichni podívali. Blog si můžu psát dopředu a pak jednotlivě sdílet, abych vás nezahltila najednou. Navíc, můžu blogovat odkudkoli a kdykoli. Nepotřebuji papír a tužku, jen notebook a nápad v hlavě. Blog je svoboda a radost.

2. Příležitost podělit se o výzkum

A můžu se s ostatními podělit, co jsem nového zjistila o histaminu a člověk má tak pocit, že onen čas strávený na internetu je k něčemu dobrý. Každý výzkum stojí čas a neříkám, že bych to dělala pro někoho jiného. Dělám to čistě pro sebe, protože mě zajímá, co se mi dostává do těla a co se v něm momentálnlě děje.  Ale když už ten čas vynaložím, proč nepředložit data také ostatním. Třeba to někomu pomůže.

3. Miluji statistické údaje z blogu

Věřte či ne, ale blog je tak šikovná věc, že zjistíte, jaké slova a slovní spojení lidé vyhledávali a pak klikly na váš blog. A musím říct, že mě to vždy pobaví. Například slovo „porno babičky“? Pardon, ale o ničem takovém jsem nikdy nepsala. Také vidím, z které země kdo můj blog čte (ne přesně, jen v číslech) a co bylo nejčtenějším příspěvkem. Jen bych si mnohem více přála, aby lidé dávali najevo, co čtou raději.

4. Sdílení dalších odkazů

Na blogu se s vámi mohu podělit o další odkazy, které mi přijdou užitečné. Ať už se jedná o histaminové blogy či vaření, na některé byste možná sami nenarazili a přitom vás zaujmou. Stejně tak jsem se i já mnohokrát inspirovala a myslím, že je dobré sdílet kvalitní blogy a stránky.

5. Možnost pomáhat

Věřte či ne, potěší mě každý člověk, který mě kontaktuje s žádostí o radu. Či třeba jen aby se podělil se svým příběhem. Vím, že to pomáhá. Vždy nám pomůže vidět, že nejsme na všechno sami. Emaily od cizích i známích jsou pro mě prostě podnětem jít dál, zkoumat dál a jít občas i do hloubky problému.

6. Sentimentální vzpomínka

Když se teď sama ohlédnu a přečtu si, jaké lapálie jsem musela prožít ze začátku na Stanfordu, musím se usmát. Kdybych neměla blog, vzpomínky se rychle rozmažou. Zůstanou hlavní pocity, myšlenky, možná ukřivděný pocit, možná pousmání. Takto mohu vidět, čím jsem si prošla a jak jsem to tenkrát prožívala. Co více, mohu se ze svých chyb poučit a může se tak poučit někdo jiný!

7. Sledování vlastního vývoje

Rok je dlouhá doba a na začátku jsem byla blogová „panna“. Je zajímavé sledovat, jak se za ten rok měnil nejen blog, ale i moje požadavky, jak se mění styl psaní receptů či třeba footografie. Každý blogger si asi projde určitým stupněm vývoje a moje požadavky bohužel přesahují schopnosti blogové domény. Možná budu muset jít dál a naučit se programovat:))

8. Vařit, vařit, vařit (vlastně důvod, proč má mé blogování rád muž)

Jelikož blog se více méně týká jídla, musí být o čem psát. Mohla bych jen přesměrovávat na různé jiné blogy, ale když člověk začne vařit, začnou ho napadat vlastní recepty. Pak přijde člověku líto se třeba nepodělit. Hodně také čerpám ze zahraničních stránek a beru to tedy tak, že přibližuji recepty i těm cizojazyčně méně zdatným. Pokud chci se svými požadavky a nároky jíst, musím si vařit pravidelně. A když už něco vytvářím, chci se podělit s vámi. Proto zkouším, tvořím, peču, vařím….blog je vlastně hnacím motorem i inspirací!

atd.

Těch důvodů je samozřejmě mnohem více. Doufám, že mi stále budete dávat důvod, proč psát a psát!

Mimochodem pokud by vás zajímalo, který příspěvěk byl úplně první:

Můj první příspěvek