Au Au v bříšku nebo na duši?

Trochu se omlouvám za lehce infantilní název, avšak přesně vypovídá o tom, o čem bych chtěla psát. Když jsem dnes v jednu hodinu ráno lehce masírovala bolavé břicho a muž mi nahříval utěrky, abych si je mohla na bolavé břicho položit, přemýšlela jsem nad tím, jakou cenu někteří platí za to, aby mohli trochu společensky fungovat. Nebo třeba za slušnost.

Přesně jsem znala viníka. Sice mi už pár dní nebylo příliš dobře, buď z nachlazení či lepku, a tak jsem se živila převážně saláty. K mým laboratorním „povinnostem“ patří beze sporu i snaha se vzdělávat, a tak navštěvuji přednášky. Tento týden byl tzv. Neo Research Club a na programu byla přednáška jedné z externích kolegyněk, které jsem pomáhala na zobrazovacím přístrojem, a tak byla i více méně povinnost se zúčastnit. Výhodou těchto menších schůzek/přednášek je, že se podává oběd. Obvykle nějaký sendvič, zeleninový salát, ovoce a sušenky. Jak je vám zřejmě jasné, nic z toho obvykle nemůžu kvůli nepovoleným přísadám dát, a tiše žvýkám čerstvý meloun. Tentokrát však byla velká změna – po několika měsících se mi rozhodli objednat gluten-free jídlo, abych z toho též něco měla. A tak jsem dostala salát s kuřecím masem, který však měl na sobě nějakou zálivku. Vzhledem k tomu, že cena salátu byla přes 13 dolarů (jsem prostě agent), bylo mi dost trapné nabízené jídlo odmítnout. A tak jsem se do něj nakonec dala, i když mi bylo jasné, že byť gluten-free, histaminu se nevyhnu. Dokonce jsem si dala i onen Daosin (ano, pořád to ještě zkouším ze starých zásob, co kdyby náhodou zabral). Odpoledne už se mi klížily oči a rudla pokožka, ale i tak jsem úspěšně vydržela pracovat do půl deváté. Návrat domů už byl však složitější, večeři jsem vyřešila proteinovým koktejlem a zalehla do postele. Bohužel mě vzbudila děsivá bolest břicha a pocit na zvracení. Dala jsem si antihistaminika a podařilo se mi usnout (mimochodem teplé zábaly a lehká masáž na bolavé bříško pomáhají!).

A tak jsem měla čas přemýšlet nad tím, zda mi to za to stálo. Přemýšlela jsem nad onou sociální izolovaností, kterou většina lidí s potravinovými intolerancemi trpí. Je dost těžké totiž někomu vysvětlovat, co vše vám dělá zle. Jídlo v restauraci je velký risk, stejně tak sklenka vína či piva. Člověku je docela často zle, takže se ven nedostane tak často jako dříve (a mnohdy ani nemáte sílu to riskovat). Člověk musí vše pečlivě dopředu plánovat a nosit si jídlo sebou. Cestování je riziko samo o sobě. A tak se člověk postupně straní lidí a známe to, sejde z očí – sejde z mysli, a než se člověk naděje, přátelé se ani neozvou. Nakonec zůstává otázka – žít společensky s bolestmi či sám bez bolestí?

Nedávno jsem četla velmi pěkné příspěvky Dr. Bena na stránkách http://www.bcotoronto.com ohledně mentálního zdraví a jak je ovlivněno výživou (kdyby si někdo chtěl počíst základy o tom, jak funguje náš mozek a proč je důležitá jeho výživa, článek zde). Jeho blogové příspěvky se mi líbí, jelikož dávají smysl a svá tvrzení opírá o publikace a výzkum (mám pár výhrad). Je mi také sympatický jeho názor, že strava má být vyvážená s obsahem všech potřebných živin. Ve svém příspěvku pak vysvětluje, proč jsou pro nás tolik důležité nejen omega mastné kyseliny jako výživa pro mozek (a že jejich nedostatek je spojen s neurologickými potížemi). Ve svém dalším příspěvku pak poukazuje i na to, že se musíme starat o své duševní zdraví, protože pokud je nemocná „psychika“, je nemocné i tělo. Na rozdíl od východních civilizací se ta „naše západní“ velmi odchýlila od takové péče, a mnohdy právě duševní zdraví zanedbáváme. Kdy jste si naposledy vzali do ruky třeba barvičky a vyjádřili svoje pocity na papír? Ať už hodina jógy, boxu, kreslení, psaní, tance či meditace, cokoliv je lepší než se zanedbávat. Podle dr. Bena je velmi důležité prožívat nejen radost, ale i smutek naplno, a dát mu volný průchod. Avšak to, jak se cítíme, můžeme mnohdy ovlivnit právě i potravou (velké množství duševní nemocí je spojováno s potravinovými intolerancemi).

Pokud byste se nechtěli zabývat ani jedním z předchozích článků, dr. Ben má jeden velmi velmi důležitý a hezký příspěvek. A to o důležitosti smíchu. Na vědeckých pracích postavený blogový článek dokazuje, že smích je nejlepší lékař. Smích má stejné účinky na srdce jako samotné cvičení, snižuje stres a potlačuje bolest. Dokonce se předpokládá, že by mohl podporovat imunitu (k čemuž je ještě potřeba trochu více výzkumu). Nic nestojí, není náročný, ale zato velmi účinný. A takový upřímný smích prý také podporuje vypracování vašich břišních svalů (že bych se zkusila prosmát k pekáči?:)). I když vám někdy do smíchu není, vzpomeňte si, jak je smích účinný, a třeba vám hned bude lépe.

Vzhledem k tomu, že já se ráda zasměji a i přes histaminózu jsem pořád společenský člověk (i když už méně, ale kdoví, to může být také věkem ;)), nehodlám se uzavřít do svého já a zoufat si nad svým osudem. „Histaminosis sucks so lets party!“ Stranění lidí nám nepomůže v léčbě, naopak může ještě léčbu ztížit. Omezování některých potravin vede k omezení důležitých živin pro mozek a ten to pak oplácí melancholií a depresemi. Také úzkostný strach z jídla může vyvolat potíže podobné histaminové intolerance, i když histamin už na vinně není. Jak se říká, někdy je spousta věcí jen v naší hlavě. A přestože histaminová intolerance není jen v naší hlavě, svým přístupem a myšlenkovými pochody můžeme její průběh ovlivnit.

 Já tedy budu raději riskovat probděné noci či nějaké to nefouknuté břicho, než se vzdát veškerých venkovních aktivit. Raději si prodělám jeden záchvat, než být považována za pohrdavého a studeného člověka. Všechno musí být nějak v rovnováze. Neříkám, že si člověk může každý týden vyrazit na pořádnou party a být v pořádku, ale je tolik příležitostí, jak se dostat mezi a na chvíli zapomenout na všechny potíže. Moc oceňuji, co pro mě někteří dělají, takže si raději dám jídlo, které tak úplně nesmím, než je hrubě odmítnout. Jen se na příště pokusím vysvětlit, že bych chtěla něco bez zálivky – přece jen ten můj list zakázaných potravin si nemůže nikdo pamatovat.

Takže nezapomeňte – úsměv na tvář!!!