Skloněná nad záchodovou mísou ve 4 hodiny ráno zdejšího času jsem se cynicky pousmála. „Není na čase začít trochu experimentovat?“ byla slova moji imunoložky před několika měsíci, když jsem jí vysvětlila, že nemohu mléčné výrobky a že bych měla mít jako suplement vitamín D. Není, tím jsem sis jistá o po několik měsících diety. Zvláště v noci, jako byla tato.
Jenomže jak se říká, kdo chce kam, pomožme mu tam. Já jsem se nechala zlákat nabídkou ochutnat porci výborného holandského pokrmu. Říká se tomu přímo Holandská bramborová kaše. Opeče se mleté maso, lehce okoření, přidá se kysané zelí, prohřeje se, pak se to dá do pekáče, na to se dá bramborová kaše a zapeče se to s eidamem. Tak jsem si říkala, že malý kousek mě přece nezabije. Kysané zelí jsem předtím jedla, mleté maso většinou odtoleruji.
Chybami se člověk učí. Možná nebylo maso dost čerstvé, možná hostitelka použila příliš vyzrálý sýr, možná že zelí už nesnesu. Tělo hold už nechce tolerovat ani malá množství zakázaných látek. A možná jsem ten den snědla příliš mnoho ovoce, které jsem dostala od kolegyně v práci (je úžasné, jak se inteligentní lidé dokáží přizpůsobit a místo sendviče a salátů mi nosí zeleninu a ovoce). Unavená jsem si šla lehnout docela brzy, protože jsem měla jet do práce ráno na kole, čekal mě experiment.
Ve tři hodiny ráno mě vzbudila bolest žaludku, která nešla ignorovat. Než jsem se nadála, zvracela jsem kyseliny. Doslova kyseliny. Umíchala jsem si tedy koktejl z jedlé sody a vody a pustila se znovu do spánku. Jenže ejhle, za hodinu jsem se skláněla nad mísou znovu a modrozelená barva obsahu mě utvrdila, že něco je špatně. Nakonec jsem vyzvracela i natrávenou spirulinu, od které zřejmě byla ona barva. Spolu se zelím a masem. Nevím, zda se spirulina prostě v extra kyselém prostředí nerozpustí, či maso a zelí dělaly takovou paseku, každopádně muselo vše ven. Ráno jsem se probudila s bolavým žaludkem, pocitem na zvracení, a když jsem vstala, točila se mi hlava jako na kolotoči. Usoudila jsem, že tohle nebude ani na kolo ani na motorku. Po dvou lžících ovesné kaše jsem usoudila, že tohle nebude ani na řízení auta. Naštěstí můj americký šéf je naprosto úžasný a když jsem mu zavolala, že je mi strašně zle a že je vše na experiment nechystáno, tak mi nabídl, ať zůstanu v posteli, že vše udělá, protože je to otázka pár minut, zbytek proběhne až zítra. No zlatý člověk, protože jsem si nedovedla představit, že takhle řídím.
Každopádně jsem spala dalších 5 hodin, abych se probudila malátná, třesoucí se a s bolestí svalů, jako bych uběhla maraton. Mozek si vzal také dovolenou. Přesvědčila jsem žaludek, aby pojal dalších pár lžic kaše a pustila se do vyřizování pracovních emailů. Zvláštní je, že jediná utkvělá myšlenka mozku byla, že bych zabíjela pro Reese´s Peanut butter cup. No, samozřejmě nic takového se nestalo, kromě oslazené kaše a černého čaje nemá dnes tělo na nic nárok. Pár emailů mě zmohlo natolik, že jsem šla zase spát. Tak si aspoň říkám, že tohle bych si zase na chvíli mohla pamatovat. A pálí mě oči a pořád pšikám na obrazovku, takže jdu raději zase spát.
A SPOON OF HISTAMINE 