Jak jsem se přestěhovala….do doby koronavirové:)

Není tomu ani půl roku, co jsem se opět snažila zabalit několik let svého života do krabic. Myslím, že spousta z vás to zná a pod nosem si stejně jako já v takové situaci brouká, že lepší vyhořet, než se stěhovat. Tentokrát jsem neodcházela z toxických vztahů či se nestěhovala blíže práci, ale naopak se vydávala do bezpečné náruče, což ale bohužel balení vůbec neusnadnilo:). A než jsem vlastně stihla vše z těch krabic vybalit, začala jsem balit znovu. Tentokrát ne do krabic, ale do kufru. Kdyby mi v tu dobu někdo řekl, co vlastně se za ten měsíc bude dít, asi bych mu nevěřila.

Snad mi všichni odpustí sníženou aktivitu na blogu, ale když máte na krku dodělávání jedné práce a rozdělané projekty, které chcete dotáhnout, kam to jen jde, svatbu, stěhování a další věci, toho času na volnočasové blogování tolik není (ony ty články fakt dají zabrat, věřte mi:)). Jo, kor když se do toho ještě snažíte nacpat svatební cestu, před kterou onemocníte tak, jak už 7 let ne. A všechny kontroly u lékařů. Prostě pamatujte, že daň za stres, nedostatek spánku a zdravého jídla, se vždy někde podepíše. Ale i tak nelituji jediného dne a vlastně bych vůbec nic neměnila. No dobře, možná bych méně pracovala a ještě více byla s blízkými. Protože práce není zajíc, neuteče, ale odříznutí můžete zůstat skoro ze dne na den.

Najednou přišel den, kdy jsem balila zase svůj život, tentokrát jen do kufru, abych odjela dělat „kariéru“. Kecy, vy co mě znáte už delší dobu, víte, že jsem neodjela dělat kariéru, ale prostě si jen zkomplikovat život tím, že se ponořím do zase úplně jiného výzkumného tématu, že si vymáchám čumák v nocích probděných nad literaturou, pěstováním si vrásek s americkou byrokracií a vyzkoušení si nového levelu toho, kam jsem to zdraví dotáhla. Takže abych vám všem ušetřila práci se soukromými zprávami, kde jsem a proč tu jsem, opravdu jsem odjela na malou chvilku pracovat do USA:). Otestovat, co to moje rychle stárnoucí tělo ještě zvládne.

Všechno je zase tak rychlé a neočekávané, že jsem vlastně do teď neměla čas nějak bilancovat, smutnit nebo se litovat. Jakoby stěhování do cizí země „sama samotičká“ nebylo dostatek, jakoby nový obor a pracovní zátěž nebylo dostatek, jakoby opustit všechny a všechno milované nebylo dostatek (jasně, do toho všeho jsem šla dobrovolně), přišla doba koronavirová a než jsem stihla říci na novém místě lidem okolo „Ahoj, jsem tady a chci si s vámi hrát.“, zavřel mě virus do pokoje v 15. patře, tisíce kilometrů od těch nejbližších a nejmilovanějších (to jsem si nevybrala).

Nikdy bych nevěřila, jak hrdá budu na Čechy, jak moc se dokáží semknout a bojovat a pomáhat si, kolik inteligentních lidí chápe, že je potřeba od začátku jednat jako nakažený a chránit nejslabší, stejně jako smutná z toho, kolik ignorantů a blbců mezi námi běhá, protože si myslí, že „tenhle kašlíček“ je úplně v pohodě. Popravdě, prošla jsem siřadou neuvěřitelných chorob včetně mexické chřipky, a to, co někdo považuje za přelud, mě zavřelo na pár dní na infekční oddělení kvůli těžšímu průběhu. Protože venku prostě chodí lidé, které příroda tolik neobdařila, a my se musíme rozhodnout, zda je chceme chránit nebo ne. Tím vás, histaminiky, chci ale uklidnit, pokud máte „jen“ HIT, opravdu se nemáte čeho bát a považovat se za rizikovější pacienty. Vlastně ten náš zdravý životní styl a vyhýbání se restauracím a běžným obchodním centrům nás od začátku chrání.

A tak než jsem se rozkoukala, nasadila jsem roušku a hádala se s Američany, že to má smysl. A zjistila, že když má člověk home office, nakonec nestíhá psát blog vůbec, protože se na něj sesype dvakrát tolik práce – jsi přece doma, můžeš psát, vyhodnocovat, studovat, opravovat, dokončovat, studovat, psát, číst, dokončovat…jo to už jsem říkala…přednáškovat, telefonovat…pomooooooc!

 

Hele, není to pro nikoho z nás lehké a já si nechci vylévat srdce, jak špatně a pomalu tady v řešení pandemie pokročili. Nechci si  připustit, že takhle klidné narozeniny jsem snad nikdy neměla (twl, ona  si ještě peče narozeninový čízkejk?). Jen prostě moc chci, abychom všichni byli co nejdříve zase v bezpečí s tím, že víme, co příroda dokáže, a že člověk prostě není pán tvorstva. Nikdy nebyl a nikdy nebude. A pokud se v příštím životě mám narodit jako někdo jiný, chtěla bych být virus. Kam se hrabe rakovinná buňka:).

A jak jste pochopili, píši vám, abyste věděli, že jsem teď trochu z ruky. Mám jiný čas a jiné povinnosti, ale pořád jsem s vámi a věřím, že na blogu je vše, co teď potřebujete o HIT vědět. Popravdě, díky aktuální době toho dalšího z výzkumu moc čekat nemůžeme, protože se všechna síla přesunula na aktuální záchranu životů (uznejte, že vaše vyrážky a průjmy prostě ve srovnání s desítkami tisíc mrtvých lidí teď nejsou podstatné a musí počkat). Buďte silní a využijte čas k čtení a vzdělávání, cvičení i spánku, vaření a pečení a rozvíjení trpělivosti. I se mnou. A kdybyste se mnou chtěli prožívat trochu více intenzivně, tak víte, že sociální sítě to jistí. Můžete se mnou zase objevovat jinou kulturu a jinou zemi. Ale nebojte, pořád jsem tady:).

Tak tedy: jedno letmé vzdušné mlask přes roušku a virtuální obejmutí na více jak 2 metry vám všem. Zvládneme to, všechno. Žádná panika, žádný stres, i pod rouškou se dá nosit úsměv:).