Když jsou lidé lidmi aneb pomáhejme si, je to lidské

Dnes bude článek takový jiný. Ze života. Jsou momenty, které v životě zažít nechcete. Jsou momenty, které byste nejraději vymazali z paměti. Jak asi mnozí z vás ví díky sledování sociálních sítí, před koncem roku jsem si odjela tak trochu splnit jeden ze svých snů a podívala se na Nový Zéland. Zatímco jsem přesně o půl den dopředu oslavila Nový rok 2019, o pár hodin později jsem zažila jeden z nejhorších momentů, který si na cestách pamatuji. Jelikož nám zbývalo do odletu ještě pár hodin, zaparkovali jsme auto u ZOO, auto zamkli a vydali se podívat na toho slavného kiviho a tučňáky. Když jsme se o 3 hodiny později vraceli k autu, nejdříve ve mě hrklo, že auto nevidím. Ale po pár dalších krocích se objevilo a já si dál vesela kráčela, dokud jsem už z dálky nespatřila něco podivného. Vysklené zadní okénko. Pak už jen slyším, jak říkám, že nás vykradli. V tu chvíli mi bylo jasné, že bude prázdný i ten kufr, kde bylo vše uloženo. Když jsme opravdu otevřeli kufr auta zející prázdnotou, pomalu a jistě se mi podlomila kolena, doklekla jsem holými koleny na zem a začala lapat po dechu. V tu chvíli mi totiž došlo, že jsem přišla o všechno. Pár hodin do odletu zpět do Čech jsem najednou byla nejen bez dárků, oblečení, osobních věcí, ale i bez léků a oblečení na cestu, bez bezpečného jídla, elektroniky a svého cestovního plyšového parťáka, který se mnou viděl kus světa.

Nevím, jak dlouho jsem balancovala na pokraji panické ataky. Nevím, jak dlouho jsem na zemi klečela. Je to ten moment, kdy nejste schopní ani brečet, protože ten šok vás prostě nenechá. Proč? Proč teď? Proč já? Proč….

Nakonec jsem vstala a v rámci vydýchání zoufale obcházela okolí a odlehlé ulice v naději, že třeba někdo jen kousek popojel a rovnou věci probral a zbytek vyhodil. Většina věcí danému zloději nemohla k ničemu posloužit, ale pro mě v tu chvíli znamenala celý svět. Kdyby nám ten den neletělo letadlo, zřejmě bych bloumala po okolí několik dalších hodin v naději, že se přece něco najde. Naděje přece umírá poslední, ne? Jenže naši naději strašně rychle sebral čas. Cítila jsem se podvedená, nahá (což jsem taky skoro díky letnímu počasí byla). V tu chvíli někdo strašně moc narušil moje soukromí, vstoupil do mých osobních věcí, prohraboval se mým spodním prádlem a v rukou držel spoustu mých osobních věcí. Věcí, ke kterým jsem měla úzký vztah. V tu chvíli někdo měl klíče od mého bytu. V tu chvíli jsem se cítila, jako by mě někdo znásilnil, aniž by se mě ve skutečnosti kdokoli fyzicky dotkl. Je to škaredý pocit. Samozřejmě bych si nikdy netroufla srovnat takový pocit s tím, když někoho opravdu znásilní, ale i tento pocit mi strašně moc naboural jakoukoli jistotu a pocit bezpečí, který jsem do dané chvíle měla. Než jsme vyřídili vše s policií a půjčovnou auta, museli jsme rychle na letiště. Bez oblečení, bez jídla, bez léků. Vůbec jsem si v hlavě nedokázala srovnat, co se bude dít. Měla jsem v ruce pas (naštěstí) a pocit, že chci být co nejdříve doma. V bezpečí. Teprve o půl den později v Číně jsem si uvědomila, že jsem od předchozího rána nejedla. Postupně na mě doléhalo, o co jsem přišla. Ke každému tričku, svetru, šatům jsem věděla příběh, kde jsem je vzala. Postupně jsem počítala, kolik mě ta sranda bude stát a kolik si na tom tak vydělá zloděj. On si vydělá velmi málo, já jsem přišla o desítky tisíc.

A samozřejmě všichni nám říkali, že je hlavní, že jsme v pořádku a že to zabolí, ale nakonec vše přebolí. A samozřejmě všichni mají pravdu, ale v té nejbolestivější fázi to člověk stejně tak nějak slyšet nepotřebuje. Nepotřebuje ani utěšovat, protože tohle je věc, se kterou se prostě musí smířit. S věcmi rozloučit. Se situací srovnat. Najít znovu víru. Ale proč vám to všechno píši. Protože vás právě chci povzbudit, že pokud si člověk může něco z takové situace odnést, tak si toho nakonec odnese hodně. Některé aspekty, proč se to stalo, poznám mnohem později, ale už po pár dnech jsem věděla, že je strašně moc věcí, které si z toho můžu odnést. Např. to, jak úžasné lidi mám po svém boku a jak milující rodinu mám, i když jsem na druhé straně zeměkoule. Jak nápomocní mohou být přátelé a kolegové na místě, kde se něco stane. A jak úžasní dokáží být vlastně úplně cizí lidé na sociálních sítích a jak skvělé lidi kolem sebe mám. Čekala jsem, že se možná najdou tací, kteří napíší, že je to naše blbost jezdit s plným kufrem zavazadel k ZOO, že je naše blbost, že jsme nenechali auto jen na placeném parkovišti (pche, kdo byl někdy na Zélandu, jistě potvrdí, jak bezpečná země to je). Ale oni se našli hlavně lidé, kteří psali zprávy, že vše bude fajn a že jsou myšlenkami se mnou. Lidé, kteří se ptali, jestli nepotřebuji s něčím pomoct. Virtuální přátelé, kteří se zajímali, zda jsme v pořádku a zda jsme doletěli (let přes Čínu a jejich zákaz sociálních sítí moc situaci nezjednodušil).

Dostalo se mi od vás strašně moc mentální pomoci. Sdíleli jste se mnou své příběhy, sdíleli jste se mnou svou podporu, sdíleli jste se mnou, jak moc věříte v mou sílu a že mě jen tak něco nezlomí. Nezlomilo. Protože zlí lidé jsou všude. Ale těch dobrých je všude ještě více. A co mě chytlo za srdce nejvíce bylo, že se našli lidé, kteří nabídli materiální pomoc. Přestože mě neznali a neviděli, dostala jsem takto nabídku třeba na sportovní oblečení. Od kamarádů samozřejmě neváháte, ale od cizích lidí jsem si říkala, že budu vypadat jako nějaká socka. Jenže pak jsem si říkala, že pokud někdo už něco neunosí a leží mu to doma ve skříni, proč bych tomu neměla dát nový domov? Proč bych se měla tvářit, že mám na rozhazování a vše kupovat nové, když můžu přijmout dar a dát domov oblečení, které někdo další nevyužije. Zajímavé bylo, když jsem třeba sdílela své nadšení z toho, že mi někdo cizí, kdo mě „jen“ sleduje na blogu, chce poslat oblečení. Ve mně to vyvolalo krásný pocit toho, že se najdou lidé, kteří myslí i na ty druhé, kteří chtějí pomoci a ví, že jim doma nic neubude, ale druhému to může pomoci. Ale u některých lidí jsem viděla zvednuté obočí, jakože to je přece divný ne, si vzít oblečení od někoho cizího. A mě mrzí, že si vlastně jako lidé nevěříme navzájem a že občas ani nedokážeme pochopit, že někdo dělá něco nezištně. A já tímto moc všem děkuji a vy víte moc dobře, o kom mluvím.

A vám ostatním bych chtěla napsat, že je strašně moc hezké si pomáhat. A že někdy je těžké možná nabídnout druhé straně pomoc a naopak druhá strana se může zdráhat ji přijmout, protože prostě nechce být za někoho, kdo bere. Pro mě je to stále velmi těžké, přijímat pomocnou ruku a něco dostávat, ale věřím, že spousta lidí to bude mít stejně. To ale neznamená, že bychom si toho nevážili nebo že by ten druhý tu pomoc nepotřeboval. Možná zjistíte, že máte doma spoustu přebytečných věcí, které by se mohli někde hodit, ať už třeba v domovech pro děti či seniory, v azylových domovech pro ženy, které se často ocitnou samy s dítětem bez prostředků, které pak docení třeba i dětské nebo dámské oblečení. Možná zjistíte, že doma nic přebytečného nemáte, ale že máte trochu volného času, který byste mohli využít tím, že jej třeba strávíte v domovech pro seniory, že jim budete číst nebo si s nimi budete povídat, možná zjistíte, že můžete pomoci i jinak. Pomoc nemusí probíhat tím, že budete dávat nebo posílat někam peníze, ale i tím, že něco ze sebe někomu věnujete. A ne vždy to musí být nutně neznámý člověk, možná je ve vašem okolí někdo, kdo potřebuji vaši přítomnost, pomoc, pochopení a vy jste se doteď zdráhali. Já jsem pochopila, že spousta lidí má stále srdce na správném místě a moc mě to inspiruje k tomu dávat dál.

A co vy? Máte i vy srdce na správném místě?