Všechno je to v tvojí hlavě?

V zásobě mám tolik témat, o kterých bych tak ráda psala, ale nedostává se času, rukou a prostoru. Ale občas mám ten nutkavý pocit, že chci o něčem psát a dnes to bude na téma psychosomatiky. Vždycky mě totiž děsí, jak moc jsou lidé schopní pomlouvat něco jen proto, že tomu nerozumí. A to se bohužel týká celé společnosti včetně lékařské komunity. Pokud někdo totiž trpí psychickým problémem, který se projevuje i na fyzické úrovni, byl by možná i ochotný svou diagnózu přijmout a pracovat na ní, ale nakonec je největší problém naše společnosti a předsudky. K tomu, abych na toto téma zase něco málo sepsala, mě přivedla kniha, kterou jsem koupila před nějakou dobou na doporučení Yasminy. U Yasminy také najdete, že náš mozek a podvědomí je s histaminem velmi úzce propojen a proto bychom toto téma neměli zanedbávat. Věděla jsem, že kniha to bude dobrá, ale stejně zůstala nějakou dobu ležet ve skříni. Pořád jsem stále více přesvědčena, že všechno má svůj čas a že člověk na některé knihy musí dozrát. Nebo témata. Nebo příběhy.

Účelem tohoto článku je přestat démonizovat to, co společnost léta zlehčuje. Věřím, že pokud v někom zanechá jakékoli pocity, má to svůj důvod a že snad to povede k zamyšlení každého člověka nad tím, jak se cítí. Dříve, než se rozhodnete komentovat, zkuste se opravdu zamyslet sami nad sebou.

Kniha psána neuroložkou

Knihu „It´s all in your head“ napsala Suzanne O’Sullivan, neuroložka, která ve své praxi rychle pochopila, že její kariéra se bude ubírat trochu jiným směrem. Pokud máte rádi knihy založené na pravdivých příbězích, pokud vás fascinují lékařské historky a pokud vás zajímá historie psychologie a neurologie, je to rozhodně kniha pro vás. Je to kniha, která vám otevře oči ohledně psychosomatiky jakožto opravdu existujícím původci některých nemocí. Ne, kniha se nezabývá tím, že by vše a vždy bylo spojeno s psychikou, ale právě případy, kde nelze nalézt organickou poruchu, ať už se jedná třeba o bolesti, záchvaty či dokonce ochrnutí, a kde tedy je dobré zamyslet se nad příčinou mentální. Těch případů bude jen hrstka oproti těm, kde se nalezne organická porucha, ale neměli by mít menší pozornost nebo dokonce být přijímány jinak. Kniha je plná fascinujících příběhů lidí, které vlastní podvědomí zahnalo do kouta a často způsobilo neuvěřitelné trápení. Jednotlivé příběhy a vzpomínky paní doktorky jsou doprovázeny přehledem historie a zajímavostmi, jak se daný obor vyvíjel a co vše se vlastně naučila až ve své lékařské praxi. Není to tedy jen přehled příběhů pacientů, ale edukační text, který by mohl spoustě lidem, především i lékařům, otevřít oči.

Somatizace psychických problémů

Psychosomatika není něco, co by z lidí dělalo simulanty nebo sloužilo jako výmluva, je to něco, co nám ukazuje, jak mocné je naše podvědomí. Lidé si často neuvědomují, že fyzický projev našich emocí a naší psychické stránky je naprosto běžný. Když je člověk veselý, usmívá se, když je člověk smutný, brečí. To jsou přece normální fyzické projevy, které my sami nedokážeme ovlivnit, nemají žádné opodstatnění, a reflektují to, jak se cítíme. Člověk může být vystresovaný a reagovat úplně jinak než jiný člověk. Někdo je třeba v pohodě a nejde na něm nic vidět, někdo celý zrudne, někoho dokonce začne bolet břicho a jiný se celý roztřese. Většinou nejsme schopni tyto projevy nijak regulovat, i kdybychom se snažili sebevíc, protože je to prostě projev našeho podvědomí, který je odrazem našeho psychického stavu. Proto je až s podivem, kolik lidí dnes odmítá existenci psychosomatiky a kolik lidí se strašně moc bojí jakékoli jiné diagnózy než organické poruchy.

Návštěva psychiatra z vás blázna nedělá

A já si na to vždy vzpomenu, když někdo s pacientů s HIT pronese něco jako „lékař mě poslal na psychiatrii, ale já nejsem blázen“ aniž by si uvědomoval, jak moc se mýlí v tom, co lékař chtěl touto cestou sdělit. Většina pacientů je pak hrozně moc vděčná za diagnózu HIT a vůbec jim nevadí, že reagují úplně na jiné potraviny než na ty, které jsou prokazatelně s vyšší hladinou histaminu, vůbec jim nevadí, že se na dietě nelepší a že se stále potýkají s problémy i přes dlouhodobé dodržování všech pravidel. A vůbec nechtějí připustit, že by mohla být špatná diagnóza, protože se po letech konečně dostali k něčemu, co přece přesvědčí lidi, že to není jen v jejich hlavě. HIT se totiž nedá spolehlivě prokázat a dá se tedy pod ní ukrýt cokoliv. Očividně je celá řada spouštěčů a rozdílný průběh nemoci. V knize paní doktorka krásně vysvětluje, že my koncept psychosomatických nemocí špatně chápeme. I v případě takové nemoci lidé opravdu trpí fyzickými problémy, pociťují bolest, pociťují všechny symptomy, které můžeme pozorovat a které oni pozorují. Ty symptomy reálně mají, nic nehrají, nic si nevymýšlejí. Tedy podkladem nemoci může klidně být problém na mentální úrovni, který podvědomí prezentuje jako fyzickou nemoc a lidé opravdu trpí jako kdokoliv jiný, kdo má zjištěnou organickou poruchu. Akorát léčba se liší, protože pak žádná dieta světa nepomůže, ale je potřeba kompletně pracovat i na tom, co se ukrývá pod povrchem a kde je zakopaný pes. U většiny lidí totiž nemoc klidně může začít nějakým fyzickým stimulem, ale jelikož nenachází úlevu ani pomoc u lékařů, začne se na to nabalovat celá řada dalších problémů, které nemusí ani souviset s tou primární. Na začátku tedy může stát klidně organická příčina problémů, ale na konci už to může být klidně porucha příjmu potravy a problémy bez fyzické příčiny.

Není prakticky dne, abych něco podobného nepozorovala u pacientů s HIT, kterým nikdo nevyvrací, že opravdu trpí, ale nedej bože se zmínit, že by něco z toho mohlo pramenit z jejich podvědomí a že by část jejich problémů opravdu mohla souviset i s mentální stránkou (či třeba „pouze“ stresem). Spousta si stěžuje, že tak dlouho trpěla, že se jídla začali bát. Jiní zase zažili záchvat po sportovní činnosti a už se bojí jakékoli další činnosti, při větším pohybu mají pocit stažené hrdla a špatně se jim dýchá. Jejich projevy jsou sice fyzické, ale nepramení z toho, že by jim sport dělal problém, ale z jejich vlastního strachu. Nebo pacienti, kteří se mi dušují, že oni mají psychickou pohodu a nejsou v žádném případě ve stresu (tam je průběh obvykle nejhorší). Co člověk, to nějaký osobní příběh, a je velmi těžké odlišit, kde se opravdu stále bavíme o fyzické příčině nemoci a kde o podvědomí. A tím bohužel diagnóza HIT nahrává nejen lékařům, ale celé řadě pacientů. Je pro ně lepší a rozumnější upnout se na přísnou dietu a mít v ruce nějakou diagnózu, přestože se jejich stav ani „léčbou“ neřeší. Spousta z lidí už napsalo, že „lékaři ze mě dělali několik let blázna a nakonec je to HIT“. Trochu se bojím, aby v brzké době nebyla diagnóza HIT tak trochu začleněna mezi psychosomatické choroby, protože stále (ani po více jak deseti letech výzkumu) nejsme schopni spolehlivě prokázat fyziologickou příčinu či reprodukovatelnost symptomů. To samozřejmě neznamená, že ji v budoucnu nenalezneme, ale zatím nesmíme zanedbat jakýkoli problém a roli psychiky. A ano, vše, o čem mluvím, se týká bohužel i dětí, i těch čerstvě narozených, které zase přebírají vše od svých rodičů nejen po fyzické stránce, ale hlavně co se týče té mentální pohody.

Může být HIT psychosomatický problém?

Věřím, že teď si píchnu do vosího hnízda, ale to je občas potřeba, abychom začali na rovinu mluvit a nenechali se uchlácholit nějakou diagnózou, která třeba vůbec nemusí sedět. Bohužel to pozoruji u celé řady pacientů a jen hrstka z nich si to dokáže přiznat, protože cítí úlevu s jakoukoli hmatatelnou diagnózou. A já to opravdu chápu, lepší je těžká diagnóza než žádná. Ale pojďme se podívat, co říká autorka knihy, která má v tomto oboru mnohem lepší vzdělání a hlavně zkušenosti. Pojďme se zamyslet nad tím, zda občas náš mozek nevolá po ochraně a dělá to tak, abychom si toho všimli, tedy fyzickými projevy. Je celá řada diagnóz, které jsou dnes stále diskutovány jako možné somatizační projevy, jako je dráždivý tračník (IBS), chronický únavový syndrom nebo třeba fibromyalgie. Nemoci, kde většinou nelze nalézt organickou poruchu a nelze nijak změřit to, co pacient popisuje. Nemoci, kde víme, ze se vše zhoršuje stresem nebo v určitých situacích, nemáme spolehlivě fungující léky a nemáme spolehlivý klinický obraz pacienta či vývoj nemoci. Nepřipomíná vám to tak trochu HIT? Ano, symptomy jako zarudnutí, vyrážka, průjem, to vše je fyzické, ale celá řada pacientů se nemůže dopátrat, kdy a co to spouští, přičemž nakonec každý dospěje k jiným potravinám, činnostem či časovým úsekům. Je možné, aby každý člověk, kde by „jen“ chyběl enzym na odbourávání histaminu, reagoval tak odlišně? Aby reagoval na potraviny, které nemají vyšší hodnoty histaminu, aby reagoval i přes užívání antihistaminik, které spolehlivě blokují signalizační kaskádu histaminu? Kdoví. Zatím nám chybí jasné organické markery, průběh nebo dokonce příčina, spousta toho uniká a ani novější výzkum není schopen cokoliv jednoznačně potvrdit (ani jasnou spojitost s nižší aktivitou enzymu DAO). Možná je to jen tím, že nemáme dostatečně dobré mechanismy a metody, že nám něco uniká, ale ani v tomto případě bychom neměli vypouštět psychickou stránku nemoci a soustřeďovat se jen na jídelníček. Jedno je jisté, HIT pacienti jsou z nějakého důvodu citlivější, ať už na histamin nebo další přidružené nemoci a je otázka, do jaké míry hraje roli organická poruchu. A do jaké míry se pak další problém nabalují z čirého volání těla o pomoc.

Paní doktorka v knize zmiňuje, že cestou k úspěšné diagnostice takových poruch je rozpoznání náchylnosti (zranitelnosti), spouštěče a zisku. Náchylnost nebo zranitelnost je u histaminiků jasně viditelná, ubližují jim věci, které ostatní tolerují. Příčina může klidně sahat i roky před první symptomy. Stres z porodu, přestěhování, ztráta zaměstnání, studium či „jen“ práce, která vás nebaví. Spouštěč je také jasný pojem, všichni víme, co třeba dokáže spustit stres, nedostatek spánku, jak se cítíme v určitých situacích (průjem před cestováním, bolest žaludku před zkouškou…). Možná se škrábete na hlavě, co by asi tak někdo mohl „získat“ z nemoci nebo z toho, že je mu zle. Věřte nebo ne, ale spousta lidí tak najde podporu v rodině, najde třeba pochopení u přátel, větší zájem rodičů a dokonce i u HIT se najdou tací, kdo mi přiznali, že mají teď svou komunitu stejně nemocných lidí, se kterými mohou sdílet svoje bolesti a trápení, tedy že najdou určité spojení. Je zajímavé, jak v moderním světě zjišťujeme, že bez sociálních kontaktů se necítíme dobře. Proto by podpůrné skupiny měl navštěvovat opravdu jen ten, kdo nemá tendencí přejímat bolest druhých, kdo nemá tendenci se příliš pozorovat a kdo se nenechá lehce ovlivnit (a.k.a „aha, Máňa včera reagovala na jablko a já dneska taky, sice se mi to nikdy před tím nestalo, ale určitě to bude z toho histaminu“). Myslím, že jen málokdo si bude skutečně jist, že v jeho životě je vše natolik v pořádku, aby mohl hodit kamenem. Ale o to tady vůbec nejde. Jde tady hlavně o to pochopit, že ani ta psychická stránka nelze z většiny onemocnění vyjmout a že není slabost nebo bláznovství si přiznat, že můj zdravotní stav ovlivňuje i to, co se děje v hlavě. Nebo co se děje v podvědomí a já to nemohu ovlivnit. K řešení takové otázky nebo problému by člověk měl raději využít zkušeného lékaře a specialistu.

A ano, dřív, než začnete spekulovat, sama jsem si prošla několikrát vztekem, kdy jsem měla pocit, že mě má lékař za hypochondra. Člověku se chce v tu chvíli brečet a přitom má vztek. A pak pocit beznaděje. A to je pak přesně to, co může prohlubovat naše symptomy a vést k nabalování dalších, protože máme pocit, že nám lékař nechce pomoci, že on nevidí, jak trpíme a jak naše tělo volá o pomoc. Problém ale často je ten, že pokud nenajde organickou poruchu, která by šla cílit léčivy, jak by nám vlastně jinak mohl pomoci? Trochou empatie, ale tenhle požadavek jsem už tak nějak vzdala. A díky tomu jsem zjistila, že stejně pak opravdu nejvíce dokážeme pomoci sami sobě. Dokážeme odhalit spouštěče symptomů, ať už jsou to situace, léky či potraviny. Pokud se sami cítíte někdy v koncích, nevzdávejte to, cesta může být dlouhá a trnitá, ale stojí to za to.

Bojujme proti podceňování psychických problémů, bojujme proti zlehčování problémů

Neříkám, že se toto bude týkat velké částí pacientů, neříkám, že kdokoli z vás má jakýkoli problém. Jen bych chtěla na základě této knihy a krásně vysvětlenému pojmu psychosomatiky zdůraznit, že je potřeba dívat se na psychiatrické/neurologické nemoci úplně jinak. Že je potřeba přestat démonizovat to, že někdo půjde na vyšetření k psychiatrovi. Že bychom měli pochopit, že lékař nás k psychiatrovi neposílá proto, aby se nás zbavil, aby nám něco naznačil, ale proto, že chce vyloučit všemožné příčiny. A pacient, který si je vědom toho, že jeho symptomy jsou dány jen organickou poruchou, by neměl ani na jeden okamžik pochybovat a k takovému lékaři se vydat. Už jen proto, že možná pochopí svou nemoc, kdy a jak začala, možná proto, že pochopí, co bylo na počátku a co už je následek neřešených zdravotních problémů, možná proto, že jej někdo vyslechne, když třeba v tomto směru selhává rodina. Psychiatr není lékař, který vás automaticky prohlásí za blázna a napíše vám léky, je to v první řadě lékař, který se pokusí pracovat na vaší diagnostice, což může být velmi cenné. Proto nejen ve chvíli, kdy dostanete takové doporučení, byste se za něj neměli stydět, ale sami byste měli bojovat za to, abychom přestali démonizovat tento obor a hlavně návštěvu.

Odlišné vnímání a vzájemný respekt

V této souvislosti bych chtěla zmínit ještě jeden důležitý bod, který jsem zachytila i v knize. Fascinuje mě, jak mají někteří pacienti potřebu srovnávat svůj stav s dalšími pacienty a někteří mají pocit, že jejich HIT je horší, jejich reakce jsou horší a mají to prostě těžší. Už vůbec nepřipouští fakt, že to nemusí být tím, že by měli horší symptomy, ale tím, jak je sami vnímají a jak se k nim staví. Někdo je od přírody bojovník a celá řada fyzických projevů jej neodradí od úsměvu na tváři, což ale neznamená, že nemá úplně ty stejné symptomy jako ten citlivější, který si vše zabírá a nechce se mu vstát ani z postele. Musíme si uvědomit, že stejně jako každý jinak pociťujeme bolest, stejně tak se každý jinak vyrovnáváme s nesnázemi běžného života. Stejně jako jedno dítě po upadnutí vstane a opráší kolena, jiné dítě ztropí gigantickou scénu, přestože se mu nic vážného nestalo. Stejně jako někdo den před velkou událostí nemůže vůbec spát a někdo jiný prospí noc jak špalek. Naše vnímání je prostě jiné a to může být často i překážka u lékaře, který není schopen pochopit, jak reálné a obtěžující symptomy máme, protože on je třeba nezažil nebo zažil a snáší je snáze. Neříkám, že je v pořádku, že doktorům chybí empatie, jen vysvětluji, proč tomu tak může být. Proto ve chvíli, kdy budete mít chuť někomu psát, že vaše nemoc je horší než jeho nemoc, zamyslete se, jestli to je opravdu tak a zda to není jen odlišným vnímáním situace, která může pramenit právě z našeho podvědomí. Zda bychom se raději neměli snažit od toho druhého nasát trochu pozitivní energie, která by nás povzbudila, když nám zase bude ouvej.

PS: Zmíněná kniha se dá koupit za pár korun v knihkupectví (třeba ZDE, někdy se hold vyplatí, že se nejedná o novinku).