Tak už sakra pochop, že jsi dokonalá!

Už pár dní mi v hlavě pulzuje téma, které se píše těžko….a přitom se píše samo. Nejraději mám právě témata, která vznikají zasetím nevinného semínka a to postupně klíčí, často krmeno tím, co čtu a vidím kolem sebe. Poslední dobou jsem měla pocit, že poměrně hodně nejen food bloggerek, ale i těch autorů mimo food scénu, přiznává trochu více z minulosti, a slyšíme často o poruše příjmu potravy. Ale očividně stále příliš málo na to, aby to varovalo další ženy a muže, aby nesešli na scestí a nevydali se po točité spirále směr „nezdravý vztah k jídlu“. Když se samozřejmě koukám na ony krásné bloggerky s dokonalou postavou, říkám si, jak je vůbec možné, čím si vším prošly, a jak to, že se o takových věcech více nemluví.

Možná si teď poklepete na čelo, že vlastně každý food blogger má tak trochu nezdravý vztah k jídlu.

Ano, ruku na srdce, má.

I ten směr, kdy se vlastně náš život začne točit kolem jídla, i když v opačném slova smyslu, je vlastně nezdravý. Jakkoli řešit dlouhodobě jídlo, fotit si každý výtvor a dělit se o to s širokou veřejností je podle mě nezdravé. A to klidně přiznávám jako jedna z těch, kdo přesně toto dělá. Můžeme si namlouvat, že je to pro to, abychom jiné motivovali, proto, abychom se třeba pochlubili vlastními výtvory a někdo se může snad i vymluvit, že jej to živí. Ale i mimo ten bloggerský svět jen málokdo přizná, že jídlo také řeší a že v hlavě má pořád nějakou kontrolku, ať už je to ve stylu „tohle bych neměl jíst“ nebo „co bych měl dnes jíst“. Jsme pořád tak děsně masírovaní médii, co vlastně máme jíst a co ne, jak vypadat, až nám nakonec nezbude, než to řešit. Anebo vás k tomu dokope vaše nemoc a vy nedostanete na výběr.

Na toto téma slyším hodně i od histaminiků: chci zhubnout, chci přibrat. Málokdy slyším: chci jíst tak, abych měl jídelníček co nejvíce vyvážený a moje tělo bylo zdravé. Ne, my se prostě nehoníme za zdravým tělem, ale honíme se za tím ideálním tělem. Jenže to nastavení ideálu je pro většinu lidí tak trochu daleko. Oproti tomu táboru „hledání dokonalosti“ se teď tvoří skupiny, které naopak bojují za přirozenost a normálnost. A já si vzdychám, protože ani to mi nepřijde „normální“. Kam jsme to jako svět dospěli, když musíme mít hnutí na podporu normálních žen? Když děláme reklamy s XXL modelkami, abychom ukázali, že je to přece normální a nemáme se za co stydět? Není to přesně stejný extrém jako promoce nezdravé štíhlosti? A také musím přiznat, že jsem za svůj život potkala jen málo lidí, kteří byli ve skutečnosti spokojeni se svým vzhledem (a obvykle tyto černé ovce byli muži). Je rozdíl říkat, že jsem spokojen, a rozdíl si to myslet. A často právě ta malá povzdechnutí nám ukáží, že většina spokojená není a chtěla by něco změnit. Jak jsme se vůbec mohli do takového stavu dostat?

Dnes bych chtěla psát za sebe, přestože vím, že se v tom najde mnoho z vás. Uvědomuji i to, když spoustu lidí poslouchám. Když čtu vaše zprávy…. A proto doufám, že se společně nadechneme a rozhodneme se to změnit, i když to není jednoduché. Věčná nespokojenost totiž dřímá i ve mně a někdy mi přijde, že je to jak na houpačce. Všichni nám tvrdí, jak se máme mít rádi, jací jsme, a nabízí nám programy sebelásky. A přestože objímám své vnitřní ustrašené dítě a snažím se zapomenout na všechny ty narážky, kterými v nás lidé zanechají šrámy nejistoty, dívám se do zrcadla s pocitem nelibosti. Vidím každý vypadnutý vlas, každou nerovnost na pokožce, každou vrásku, každý gram tuku navíc. A přestože jsem se už naučila, že moje tělo přibíráním reaguje právě na zánět, hormonální výkyvy a celkově nespokojenost, z nějakého důvodu se mi občas zatemní mozek a já najedu do starých kolejí snahy zdokonalit postavu přehnaným cvičením a omezením jídla. Co na tom, že to věda velmi úspěšně už několik vyvrací. Vždyť to přece říkali trenéři i doktoři, že takto se hubne, že takto je to správně. Že když omezíme kalorie a přidáme na pohybu, kila půjdou dolů. Tak proč tomu sakra tak není? A vždycky narazím úplně stejně, tělo začne být vyčerpané a ještě více nemocné a krom bolesti svalů se odmění také dalšími kily navíc. A mě vždycky trvá strašně dlouhou dobu si uvědomit, že všechny ty poučky, které mám pod kůži zažrány z puberty a následných let, že mám jíst jen bílkoviny, minimum sachrů a hlavně makat, že tohle nikdy nefungovalo. Možná pro někoho jo, ale rozhodně ne plošně, protože to by netrpělo tolik lidí obezitou. A pocitem selhání, přestože odborníky poslouchali.

A nejhorší je, že někde uvnitř mám pořád hluboko zakopáno, že z toho nabírání kil mám strach. Přitom vím, že mě mí blízcí nepřestanou mít rádi, že svět se nepřestane točit a že nebudu muset chodit v pytli. Protože když jednou zhubnete, všichni vás utvrzují v tom, jak skvěle vypadáte a jak vám to teď sluší. A ve vás to místo radosti zanechá pocit, že předtím to tak nebylo a že když naberete zpět, svět se zhroutí. Vím, že se se nic nezmění a že se i tak budu pohybovat ve zdravé „váhové“ hladině, ale přesto se vždycky na povrch derou ty negativní věci, které si zapamatujeme. Ty malé jedovaté narážky, které někdo pronesl na náš účet nebo na účet někoho, kdo podle nás vypadá mnohem líp než my samotní. Média na nás sice „křičí“, že sebeláska je klíč ke štěstí, ale zároveň nám stále podsouvá to, jak bychom měli vypadat, a co vše máme dělat pro dokonalou postavu. A kolik bychom toho v životě měli stíhat. Být dokonalé krásné ženy, vydělávat peníze, ale samozřejmě po práci stihnout nakoupit, uklidit byt, uvařit, do toho se společensky bavit, zajímat se o literaturu, kulturu i politické dění. A do toho být samozřejmě dokonalé matky. Ale hlavně přece musíme být krásné. A ono se to dnes už nevztahuje jen na ženy, ale častěji podléhají i muži:(. Vždyť kolik knih od známých guru se soustřeďuje na úpravu váhy, protože prostě ví, že se to prodává nejlíp. Ne, neříkám, že je v pořádku být obézní, ale ne proto, že by to bylo nepěkné. Ale proto, že to není zdravé, že to vede k zánětu, posunu v mikrobiotě, a to vede k celé řadě zdravotních komplikací. Stejně tak je přece ale nezdravé být extrémně vyhublý/á. Ano, ve skutečnosti si myslím, že sebeláska, tedy být spokojená/ý s tím, jak vypadám, je opravdu základ zdraví a štěstí, protože tím nás přestanou stresovat narážky okolí. A ty narážky nemusí být často ani na nás samotné, ale na někoho, koho máme rádi.

Jenže ono s tou sebeláskou není tak jednoduché. Už jsem ji tolikrát měla na dosah ruky, tolikrát jsem ji skoro přijala, ale nakonec se to někde podělalo. Třeba i nemocí, která mi vzala radost z pohybu a díky které začínám zase od nuly. A pak si musím opakovat, že nejsem tak slabá, že nejsem tak v kondici, že jen začínám od znovu a musím na to jít pomalu, protože se musím mít ráda. Jak je možné, že do někoho se zamilujeme na první pohled, ale lásku k sobě samým hledáme jen těžce? Vždycky se znovu učím koukat na své tělo jako na něco, co nikdy nebude dokonalé, protože tak prostě nebylo postaveno. Protože z nějakého důvodu jsem si zafixovala, že dokonalé tělo má vypadat jinak. Protože takhle to s televizí a časopisy a kluky v pubertě funguje. Že ty strie, co jsou všude na těle už téměř dvě dekády, zůstaly jako ukázka toho, jak vypadá vzplanutí autoimunity, využívání kortikoidních krémů a zadržování vody. Ale tenkrát jsem nechápala, proč i přes někdy přísné hladovky a cvičení nehubnu a nehubnu a že ony strie už nikdy nezmizí. Tenkrát jsem o slovu zánět neměla ani ponětí a svými rozhodnutími jsem tomu nijak nepomáhala. Tělo jsem trápila ve snaze naplnit nějaký podivný obláček dokonalosti. Můžu se klidně stavět na hlavu, jíst nejvíc přísně, nejíst, chodit na lymfomasáže i lymfodrenáže a cvičit denně a má milované celulitida mi jasně říká, že my dvě jsme nerozlučné kámošky. A už vůbec nechápu, jak občas můžu naletět nějakému obchodnímu triku na nákup nějakého doplňku nebo krému, když vím, jak tyto věci fungují. Ale jo, občas prostě podlehnu. Vím, že mé nové 4 jizvy na břiše mi připomínají, čím jsem si prošla. Že jizvy od věčných popálenin mi připomínají, že jsem v kuchyni občas zbrklá. Olupující se nehty a padající vlasy mi připomínají, že jsem byla nemocná. A přesto jsem schopna stát před zrcadlem a jako hromádka neštěstí jít zdvihat ještě větší závaží, abych měla pocit, že jsem krásnější. Ve skutečnosti jsem pak jen bolavá a příval endorfinů zase brzy odejde.

Chci jen říct, že často všichni víme, jak je to správně. Víme, že se máme mít rádi takoví, jací jsme. Všechno tohle víme. Jen nevíme, jak na to, protože většina rad funguje jen do té doby, než se pokazí něco jiného. Třeba v práci, doma, při oblíbené činnosti. Víme, že se máme přijmout. Že se máme hýčkat atd atd atd.

Jenže.

Je to těžké.

Vím to já, víte to vy.

A jestli ne, jestli jste to nikdy nezažili, tak se do toho teď zkuste vžít. Jak jsem si totiž všimla, lidé se strašně málo chválí. Máme tendence si za zády šuškat, co ten druhý má na sobě hrozného, jen abychom nějak přehlušili naše vlastní nejistoty. A takhle to celé vzniká. Přitom by často stačilo, abychom se naopak soustředili na to, co je na tom druhém hezkého.

Co je na nás hezkého.

Vím, že máte pocit, že tomu druhému nemusíte přece říkat, že vypadá dobře, protože on to přece ví. Ale tak to možná vůbec není. Možná je stejně nejistý jako vy samotní. Takže dneska jsem vám jen chtěla napsat, že vám to strašně moc sluší. A je úplně jedno, jestli máte kruhy po očima nebo jste naopak krásně nalíčení, jestli máte nový účes nebo to stará dobrá gumička jistí.

Sluší vám to, teď a tady.

Tak až zase budete chtít shazovat do plavek nebo stát nad tím krásně kalorickým dortem, nerozhodujte se podle trendů ani pocitů, které jsou důsledkem mediální masáže našeho podvědomí, rozhodujte se, zda to bude pro vaše tělo to zdravé. Fyzicky i mentálně. Pak možná zjistíte, že ten dortík za to nestojí. A že cvičit se dá i bez bolesti. A třeba se mě i vám jednou podaří zapomenout na to, co nám celá ta léta vštěpovali.

Protože jsme DOKONALÍ.

Už teď.

Nebo možná ne.

Možná jsme prostě jen nedokonalí ve své vlastní dokonalosti.