Človek může plánovat jak chce, ale nakonec se některé příběhy vydají úplně jiným směrem. Původně jsem si říkala, že vám po operaci napíši sérií článků o tom, proč jsem méně blogovala, proč jsem méně vařila a jak jsem bojovala se zdravotními problémy, které přišly jako „blesk“ z čistého nebe. Tedy teď už vím, že to nebyl blesk, ale pouhý výsledek enormního stresu, který viděl úplně každý kolem mne jen já ne. A také jsem chtěla psát, jak to s operací šlo, jakou jsem zvolila strategii v rychlé léčbě a jaké doplňky výživy mi nakonec pomohly alespoň na některé symptomy. Místo toho budu psát, co nečekaného se může stát. Protože věřím, že se z toho smutku trochu vypíši a třeba tím podpořím ostatní, co mají pocit, že jen jim se nedaří.
Člověk míní a Bůh mění. A místo toho, abych teď byla malátná po operaci, sedím tu zkroušená, že jsem na ni nemohla jít. Vím, že to zní podivně, proč by, proboha, někdo chtěl jít na operaci? Loni před koncem roku začala série útrap včetně nekontrolovatelného přibírání, vypadávání vlasů, lámání nehtů, nadýmání, zácpy a nakonec i bolestí břicha. Nejdříve jen občas, po cvičení a pak už každý den. A když už nějaký ten měsíc neměla veškerá má snaha žádný efekt, vyhledala jsem lékaře. Několik. A asi vás nepřekvapí, že většina výsledků byla v pořádku až na – endometriózu. Nejdříve jsem si říkala, jak je to možné, jak moje protizánětlivá strava mohla něco takového dopustit, a trvalo mi několik týdnů, než jsem pochopila, že hormony jsou silnější zbraň a že stres je pěkná mrcha. A když to zkombinujete, máte na průšvih zaděláno. V kombinace se sklony k zánětům a aktivaci žírných buněk prostě moje endoška, která léta spala, přešla do útoku. Následoval zákaz některého cvičení, nařízení více odpočinku a termín k operaci. V tu dobu už jsme s bolesti usínala i vstávala a viděla v operaci, která však byla až za další dva dlouhé měsíce, spásu. Bolest jsem si nechávala pro sebe a rozdávala úsměvy. Co hůře, trpěla moje psychika. Měla jsem pocit, že selhávám. Někdy až takový pocit, že nemám právo psát blog a radit ostatním, když si sama nedokáži pomoci.
Abyste si nemysleli, jen tak jsem nečekala, ale začala měnit dietu (přes malé kiksy, kdy jsem nejedla už téměř nic, naštěstí mi bylo vysvětleno, že tudy cesta nevede), vynechávat konečně zase mléčné, více se soustředit na ovoce a zeleninu (pravda, přes zimu moc zdrojů nebylo a trochu jsem to flákala) a nakonec zařadila serrapeptasu a quercetin v pravidelných dávkách. A světe div se, bolesti polevily. I přesto prudké pohyby, dosedání nebo plný močový měchýř vedou občas k tomu stejnému – bolesti. V operaci jsem spatřovala řešení (i když mi to chvíli trvalo a pořád jsem měla tendence, že ji zruším, hlavně když mi bylo lépe), které mě mohlo posunout dál, stejně tak jako odstranění srůstů na střevě, které bolí při některých cvicích. Člověk je najednou svázaný tým, že nemá svou fyzičku, neregeneruje a nosí v sobě něco, co tam mít nechce. Připravovala jsem se na operaci všemi způsoby, aby šlo vše hladce (hormonální jóga, meditace, shiatsu). Přidala svůj osvědčený protokol před zákroky v podobě odšťavňování a vyšších dávek Cčka. Podstoupila jsem veškerá předoperační vyšetření (na jedničku s hvězdičkou, srdce funguje lépe než před dietou a stejně tak ostatní parametry, takže změna jídelníčku hraje velkou roli) včetně oné skvělé projímavé přípravy před operací, kdy jsem celý den prakticky jen ležela a mezi pitím projímadel lítala na záchod.
V den operace jsem se brzy ráno pěkně dostavila na příjem, absolvovala všechny přijímací kolečka, ubytovala se v posteli v apartní košilce a punčochách a bohužel zjistila, že jsem poslední na řadě, takže mě čeká dalších několik hodin o suchu a sledování zmatených pacientek po operaci, které naříkaly bolestí. Nevím, zda to byl spouštěč, nebo to byla kombinace se stresem z přípravy a nedostatku tekutin, ale rty jsem měla vyschlé a trochu v tenzi, natírala jsem je vysokou vrstvou, hlavně vrchní ret, protože to je místo, které mám náchylné na opary. Dokonce jsme se s dietní sestrou krásně domluvily, co můžu a nemůžu jíst (znala nízkohistaminovou dietu a věděla, že se musí ptát, protože každý pacient toleruje jiné věci), promluvila si s anesteziologem o zákroku a přišla se mi představit paní doktorka, co mě bude operovat. Konečně přišlo první kolo medikace, tedy oblbováků, a přesun na sál, za svým vytouženým přáním být zase zdravá. Když jsem však ležela nahá s nalepenými elektrodami, všimla si druhá paní doktorka, že se mi vysely asi 2 miniaturní pupínky na rtu a samozřejmě se to začalo řešit. Závěr – ativní výsev oparu (pravděpodobně ze stresu) a tedy propuštění bez operace.
V tu chvíli jsem se rozbrečela. Veškeré předoperační vyšetření, veškerá příprava (průplach střev), dokonce užívání hormonů pro oddálení menses (což jsem strašně moc nechtěla podstupovat a tělu udělat, ale jinak to nešlo), všechno to plánování práce, cestování a léčby, všechno najednou přišlo vniveč. V jeden jediný okamžik. A když jsem pochopila, že to znamená termín za další 3 měsíce, celou přípravu znovu, všechna vyšetření a především další 3 měsíce bolesti a strachu, že se kdykoliv může v těle něco stát a nenávratně poškodit ženské orgány, prostě jsem ty slzy neudržela. Musím říct, že doktoři i sestřičky byli milí, i když věřím, že jen těžko mohou pochopit to vnitřní utrpení, které to přináší. Nevím, jestli jsem v tu chvíli vypadala jako labilní blázen, ale je těžké vysvětlit, jak si člověk vše musí zorganizovat a uspořádat, aby mohl na operaci, jak se těší, že bude po zdravotních problémech a že tedy si užije léta bez bolesti..a v jedné sekundě vám to vše vezmou.
Takže jsem skončila s tím, že jsem do těla dostala spoustu zbytečné chemie a neposunula se v řešení svého zdravotního stavu ani o krok. Zato psychika dostala pořádně na prdel. Všechny příběhy nekonční prostě šťastně a některé se píší strašně dlouho. Pokud máte pocit, že se neposouváte dostatečně rychle nebo že vám pořád něco staví překážky, vydržte. Zatněte zuby a vydržte, protože každý příběh má svůj konec a my se musíme postarat o to, aby byl šťastný. A tak já jdu zatnout svoje zuby, možná si ještě trochu poplakat, že nic nikdy nemůže jít jednoduše, a pak vymyslet, co budu dělat do dalšího termínu a jak vše zase přeorganizuji. A budu mít zřejmě dost času přijít na to, co to mělo znamenat. Možná moje tělo teď nebylo dost silné, možná by mě čekaly komplikace a nemohla bych pak odletět do zahraničí, možná jsem teď potřeba někde jinde než doma v posteli a možná jsem ještě nenašla dost pokory k životu či sama sobě. Kdo ví. Jedno je jasné – já se nevzdám.
A SPOON OF HISTAMINE 
Ahoj Kasulka,
Ja som bola na laparke s endo vcera, o co horsie, nevybrali mi vsetky loziska, takze netusim co bude dalej, co sa jej aktivity a bolesti tyka. Okrem toho sa liecim aj na boreliozu, cize fakt skvele duo. Tym som chcela povedat, ze sa s operatermi dohodni aby vybrali vsetko, ides na dobre pracovisko?
To mě moc mrzí, že to nedopadlo, ale někdy to ani jinak nejde. Snad je to dobré pracoviště (zajímala jsem se i o anesteziology a dietní režim, přece jen když toho má člověk víc, není to jednoduché), ale vždycky se to může odvíjet od lékaře, který operuje. Samozřejmě jsme mluvili o tom, že se pokusí vzít vše, co budou moci, ale některé srůsty nebo ložiska nemusí jít odstranit bez toho, aniž by poškodili orgán. Právě jsem vysvětlovala lidem, že raději počkám delší dobu na termín na pracovišti, které mám ověřené, než jít někam rychleji, ale bez jistoty, kdo a jak mě bude operovat.
Tato věta mě hodně zaskočila: Někdy až takový pocit, že nemám právo psát blog a radit ostatním, když si sama nedokáži pomoci.
Chtěla jsem Vám napsat na email, ale nikde jsem ho nenašla. Od malička trpím průjmy a angínami. Největší zhoršení příšlo nástupem do práce po vysoké škole. Posledních šest let mi doktoři nedokázali pomoct. Pak jsem se neustálým hledáním dostala na Vaše stránky. Nechala jsem si vzít DAO a ejhle hodnota 8,3. Už skoro týden jím nízkohistaminové jídla. Čerpám od Vás recepty a konečně po dlouhých letech úleva! Moc děkuji za Váš web, někdy si říkám, jak až jdete do podrobností, je to všechno perfektně rozložené a pro mě velký pomocník. Nepropadejte panice, mě Váš web neskutečně pomohl. Nemoci jsou a budou, je důležité se k nim postavit čelem a to Vy soudě podle Vašich stránek umíte. Držím palce a věřte, že bude lépe!
Moc děkuji za zprávu. Email je kdyžtak v sekci „O mně“, každopádně si moc cením, že jste napsala nakonec i sem, abystě mě povzbudila. Ano, chvilku mi trvalo pochopit, že jsem jen člověk a jsou nemoci, které nedokáži tak úplně ovlivnit nebo se tak nějak postupně odhalují až časem a jakožto perfekcionalista pak vidím vlastní selhání na prvním místě. Ale učím se to chápat správně a brát to jen jako další výzvu a prostor ke studiu. A jsem moc vděčná, když mi někdo dá takto vědět, že moje práce může motivovat další, aby vyzkoušeli nové věci a třeba se jim zlepšilo zdraví, protože čím více zdravějších a usměvavých lidí, tím lépe:)).
Ahoj Kašulko,
i já se upřimně přidávám k mnoha slovům pro Tvé povzbuzení. Jsi silná holka, která toho už hodně dokázala a vím, že budeš bojovat i dále. Prostě to tak mělo být a při dalším kole to půjde určitě hladce. Dej se především dohromady po duševní i fyzické stránce, žádné stresy a uvidíš , že to bude dobré. Moc držím palce a přeji uzdravení. Děkuji za Tvé stránky a upřimnost. Benda
Já moc děkuji za pozvbudivá slova, vážím si každého řádku, který tady čtu. Beru to jako možnost někam se zase posunout, i když ten prvotní šok mě docela dostal, ale překážky jsou od toho, aby se překonávaly:).
Ahoj Kaškulko, ráda tě čtu a moc ti přeji, ať je brzy lépe!
Moc děkuji. Vždy věřím, že po každém horším dnu zase přijde několik lepších:)
Hezký den Kašulko,
třeba nebyl ten správný čas a třeba si s odstupem měsíců řeknete, jaké bylo štěstí,že to tehdy nedopadlo…třeba bude šikovnější operatér, objevíte ještě něco, co Vás posune k uzdravení či lepšímu zotavení po zákroku… Stálo Vás to hodně úsilí a příprav, chápu,jak Vás štvou ty hormony, lepší to odplavit slzami než držet v sobě… A co si myslí ostatní je jedno..nikdo Vás nemá právo soudit,když ve Vašich botách nechodil…život se srůsty bývá těžký, ale člověk neví,zda při operaci nevzniknou jiné… Vždy když se mi něco takového stane,tak se to nakonec snažím přetavit v něco pozitivního…a většinou i se pak nějaký pozitivní význam ukáže… A také si vždy vzpomenu: „Bůh se nejvíc směje, když člověk plánuje“. Držím palce.
Hezký den, Pavli, věřím, že přesně toto si řeknu a že v létě naberu spoustu sil a pak to zotavení bude jedna báseň.
Kašulko, to mne moc mrzí. Nebudu psát, že vím, jak ti je, neb to víš jen ty sama. Ale znám to „oddalování, čekání“ a souhlasím, je to šílený… nekonečný… Držím ti moc a moc palečky, ať příště to vyjde a hlavně vše klapne, dopadne co nejlépe. Drž se!!!
Moc děkuji za podporu. Věřím, že až to bude mít klapnout, tak to klapne a vše pak půjde jako po másle. Aspoň budu moc na sluníčko nabírat sil:)
Nic si z toho nedělejte. Možná, že Vás ty pupínky zachránili od nevratných změn po operaci, které mohou nastat. Mě před 15 léty na gastru tvrdili, že bez operace a bez silné medikace na imunitu, příjdu o střeva! No mám to pořád stejné, stabilizované i po 15 letech. O střeva jsem zatím nepřišel a bůhví, že imunosupresiva jsou svinstvo! Maximálně bych šel do přírodní lehké imunosupresivní léčby. Např. konopím a to jen a pouze vaporizací. Mimochodem máte velice pěkné rty i s těmi pupínky. Už se netrapte. Přeji lásku, ta všechno zhojí.
Moc děkuji za milá slova. A máte pravdu, také si říkám, že mám další dobu na tomu zapracovat na imunitě a tělo posilnit, aby byl výkon co nejmenší. Možná si tělo opravdu řeklo o to, že není imunitně dost stabilní či silné, aby byla rekonvalescence bez problémů. A jak říkala jedna z paní doktorek: „Už to máte celé nacvičení, tak příště už to půjde jako po másle.“:)
Ahoj Kašulko, takové stavy znám moc dobře. Chápu, že to ted není jednoduché, ale jak říkáš zatni zuby bojuj a jak se říká vše zle k něčemu dobré, takže přeji hodně pozitivní energie a síly a ono se to zlepší a všechno bude dobré. A pamatuj není pořád zataženo to sluníčko dříve nebo později vysvitne ;-)))DRŽ SE Inna
Děkuji za spoustu povzbuzujícíh slov. Vím, že jsou na světe horší věci, se kterými se lidé perou dnes a denně, takže to sluníčko tam za tím mrakem vidím:).
Ahoj kašulko, moc mě mrzí, že to nevyšlo a držím palce, aby to vyšlo příště. Tvůj blog už sleduji celkem dlouho, trápí mě delší dobu trávicí obtíže a bolesti břicha. Také jsem se zkoušela nechat vyšetřit na všechno možné, nic se nanašlo a až tento rok po změně gynekoložky – podobná diagnóza – adenomyóza.
To mě moc mrzí, člověk nerad takovou diagnózu slyší, na druhou stranu ale ví, kde je zakopaný pes a to je velká úleva. Doufám, že najdeš léčbu, která Ti pomůže bojovat. A také doufám, že se brzy přijde na to, proč má tolik žen tyto potíže.
Milá Kašulko 🙂
Ďakujem za tento článok. Veľmi mi pomohol pochopiť aj moje symptómy a bolesti s tým spojené a už dlho podozrievam práve endometriózu za príčinu mojich problémov.
Pamätám si ako mi raz preložili operáciu roztrhnutých väzov v kolene po športovom úraze práve kvôli oparu … a keď už som si myslela, že to bude skoro za mnou a rozbehnem opäť sezónu naplno.
Držím palce a dnes viem a veľmi intenzívne vnímam, že veci sa dejú presne tak, ako sa diať majú a že nás to má učiť o sebe zase oveľa viac. Držím palce a verím, že všetko dopadne najlepšie ako sa len dá. Želám zdravie, ale hlavne pohodu a dni bez stresu. A veľmi, naozaj veľmi pekne ďakujem za všetky tie skvelé a hodnotné informácie! Len pokračuj, robíš to naozaj VÝNIMOČNE. Renka
Renka, děkuji za milá a povzbuzující slova. Také jsem doufala, že „rozběhám sezónu“ (v přeneseném slova smyslu) nebo-li že se konečně vrátím ke spoustě věcem a vše bude jako dřív, ale ještě nenastal asi správný čas. Byla bych raději, kdyby se Ti diagnóza endometriózy vyhla, ale na druhou stranu aspoň člověk ví, s čím pracuje.
Držím palce