A to jako budeš na Vánoce sama?

Jsou otázky, které jsou nám nepříjemné. Jsou otázky, nad kterými nám zůstane rozum stát. A jsou otázky, které v nás vyvolají hlubší zamyšlení. A kolem těch Vánoc či obecně svátků se mění lidé, mění se jejich nálada a někdy i otázky. Zatímco já se pomaličku měním v člověka s panickými ataky v davech lidí chtivých dárků, jiní lidé začínají být z nedostatku slunce mírně depresivní a mají tendenci být více emotivní. A přestože jsem schopna přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta, na některé otázky prostě ihned nenecházím odpověď. Ale pak se mi to někde rozleží a vznikne třeba takový příspěvek na blog.

Pozvala jsem na večeři kamarádku, kterou jsem dlouho neviděla. Tak nějak mi to přišlo prostě hezké, měla jsem chuť obnovit některé staré kontakty a věnovat se lidem, se kterými jsem se neměla moc času stýkat. Vaření mě povětšinu času baví, zvláště, když už mám krapet větší kuchyň než jsem měla předtím (tedy můžu se v ní otočit, aniž bych si ublížila). A samozřejmě při takovém tom plynulém rozhovoru jsem dostala několik otázek, které mě vlastně nakonec tak trochu zarazily. Červenajíc se chválou na nabídnuté napečené vánoční cukroví jsem vysvětlovala, že to vlastně moc nejím.

„A proč toho teda tolik pečeš? Vždyť to musí být děsná piplačka a ještě je to drahý!„

Ha! Asi na sekundu jsem se zamyslela. Proč jsem to všechno vlastně napekla, když vím, že to nesním a že to dost pravděpodobně nebudu jíst vůbec. Rozhodla jsem si udělat poznámku do podvědomí, protože odpovědět na tuto otázku může znamenat odpovědět si zároveň i na další věci. Třeba jsem si jen prostě něco potřebovala nahradit. Třeba mě to baví nebo třeba jsem to chtěla jako hezké hodnotné dárky pro své přátele. Třeba byla výzva převést některé rodinné recepty do bezlepkové formy. Otázkou ale je, proč by to vlastně někoho mělo zarážet.

„A to jako nebudeš mít stromeček?„

Ne, nebudu. Na co podporovat kácení stromů nebo zdobit nějaké umělé koště spoustou blíšťátek, když bych se na to stejně koukala sama. Budu mít větvičku. Nezdobenou. Zdobení stromečku pro mě byla spíše tradice, činnost, kterou jsme dělali s tátou jako děti a kterou jsme si užívali. Ale když jej nebudu zdobit s tátou či pro děti, proč bych se vlastně namáhala. Chápu, že v rodinném kruhu je to krásná tradice, od toho okamžiku společného vybírání stromečku po společné dohadování nad zdobením. Pro někoho to možná může být nutnost. Ale pokud to tak necítíte, tak si stromek prostě nekupujte. Nenechte se přesvědčit, že musíte něco mít jen proto, že to mají ostatní.

„A to jako budeš na Vánoce sama? Ježiš, to je mi líto!„

A tato poslední otázka mě zarazila nejvíce. Co je vlastně špatného na tom být na Vánoce sama? Je snad někde psáno, jak to má ve skutečnosti vypadat, kolik dárků si máme rozdat či že se všichni musíme přejíst? Většina rodin si stejně po večeři rozbalí dárky, skryje zklamání a projeví radost, a pak se všichni vyvalí před telku, dokud jim nezačne klimbat hlava. Letošní vánoční čas si vlastně užívám nejvíc. Namísto běhání po obchodech jsem si pořídila něco krásného na Dyzajn marketu, dokoupila věci do domácnosti a nepotřebuji na ně neekologicky balit tunu papíru, abych je strčila pod stromeček a předstírala, že mi je donesl Ježíšek. Ano, je hezké dárky dostávat, ale krásnější je přece darovat. Dávat každý den, nejen na Vánoce. Ano, každý dárek je pro mě Božím požehnáním a pokud si mám vybrat mezi balením vlastních dárků nebo malováním s neteří, je pro mě volba jasná. To druhé je totiž nakonec mnohem krásnější a svátečnější. Není přece důležité, abyste jeden den v roce byli s někým, koho pak většinu času ignorujete. Je důležité, abyste vždy byli schopni být jen sami se sebou a být tak šťastní. Protože pokud potřebujete někoho dalšího k tomu, abyste se cítili šťastni, pak je něco špatně. Je krásné, že si najednou na konci roku vzpomeneme na celý telefoní seznam, ale nebylo by krásnější, kdybysme k tomu nepotřebovali svátky a konec roku?

Pokud máte velkou rodinu, pokud máte menší děti, místo běhání po obchodech zavádějte tradice a klidně i nějaké nové. Je možné, že jednou budou vaše děti trávit Vánoce „sami“ a  budou si strašně moc vážit toho, co si sebou ponesou. Třeba právě ten význam Vánoc. Třeba budou vzpomínat na zdobení stromku s tátou, na pečení s mámou, na nucené zpívání koled s prarodiči. Ne, na ty dárky si nevzpomenou a nebudou ani vzpomínat na to, jak dobře byly zabalené. Protože pokud něco tyto svátky mohou přinést nekřesťanskému obyvatelstvu (což je v ČR většina), pak je to možnost být spolu. Smutně koukám, jak histaminici řeší, jak si chtějí dát to tradiční menu, jak se cpou prášky, jen aby si mohli dát smaženého kapra, namísto aby upřednostnili tu podstatu svátků, i kdyby měli večeřet zeleninový salát. On ten svátek nedělá právě ten kapr s bramborovým salátem, ale to, že můžeme být pohromadě a máme na to nějaké to volno. A pokud nemůžete být pohromadě, nemá smysl být smutný nebo někoho litovat. A to není výčitka na nikoho, kdo se žene za tím jídlem a stýská si, jak je jeho nemoc děsná, protože si nemůže dát cukroví na Vánoce (zatímco někteří lidé hladoví a nemají ani kde spát, natož čas řešit, že nesmí cukroví), to je jen připomenutí, že nemá smysl se litovat, ale naopak být vděční za to, co vlastně vůbec máme. Že vlastně vůbec můžeme řešit, že něco můžeme mít, ale tělo nám to nepovolí.

Pokud jste teď přemýšleli, že mě třeba pozvete na večeři, protože máte pocit, že by na Vánoce neměl být nikdo sám, tak vám moc moc děkuji a jsem vděčná, že se mezi vámi najdou dobré duše. Abych to upřesnila, na Vánoce sama nebudu, budu tam, kde si přeji být ze všeho nejvíc. A v duchu a ve svém srdci budu se všemi ostatními, se kterými nemůžu být osobně. Ve své vzpomínce pak s těmi, kdo už tu nemůže být a přitom zůstal dál v mém srdci. Mějte se rádi a nezapomeňte, že ve svém srdci vždy najdete zahradu klidu, takže klidně odhoďte vařečku a běžte se tam projít, prospěje vám to více než hromady jídla na stole!