Nekažme si zdraví nevhodnými vztahy

Ano, stále žiji. A vy jste naprosto úžasní, protože projevit zájem stojí člověka velmi málo a přitom toho druhého tak moc potěší. Děkuji především těm, kdo se obával, že bych z nějakého důvodu opustila blogový svět a zapomněla vám o tom říct a vás to tak mrzelo, že jste se museli zeptat. Vlastně vám chci poděkovat, že bych vám třeba i chyběla, kdybych opravdu blogování opustila. Blogování jsem se sice zatím na hřebík nepověsila, ale můj svět a život se prakticky celé změnily. A velké změny si někdy žádají hodně práce, času, činů a energie.

Jelikož jsem už velká holka, vím, že nemůžu stíhat v životě vše. Tedy mohla bych, ale bylo by to za cenu mého zdraví. A jelikož jsem velká holka (já vím, to už jsem říkala), vím, že zdraví je to nejcennější, co v životě mám. A navíc si moc vážím svého blogu, který vždy byl a zůstává koníčkem. Jako takový vzniká ve chvíli, kdy mám na psaní nejen čas, ale i chuť. Nutit se do psaní něčeho, co nechci, by nakonec vedlo k přímé záhubě blogu samotného. A já se prostě na psaní necítila, protože moje myšlenky byly někde jinde. Loni v říjnu mě čekala velká změna a letos je tomu stejně tak. Velké změny nedělám náhodně a bez rozmyslu, ale po těžkém a dlouhém procesu přemýšlení, po nervydrásajícím vyhodnocení objektivních faktů. Nadešel čas si upřímně promluvit se svým srdcem, protože mozek už nezvládal sledovat sebezničující kroky a bojovat s určitou mírou nespokojenosti a trvalého stresu. Nakonec člověk zjistí, že za něj nikdo jeho problém nevyřeší a že starosti sami neodchází. Že jediný, kdo si může dát život do (ne)pořádku, jsem já sama. Že já sama se musím rozhodnout, kterou cestou se chci vydat. A že mi nikdo nedokáže říct, jestli je moje rozhodnutí dobré nebo špatné. Člověk nemůže vědět, co jej na další cestě čeká, ale pokud neudělá příslušné kroky, nikdy to ani nezjistí. A tak jsem mnohokrát zavřela oči, nadechla se a přiznala si bolestivou pravdu, že nejsem na správné cestě a musím se vydat jiným směrem. Že to bude těžká cesta. Bolestivá. Ale bude to moje rozhodnutí a moje cesta.

Pokud vás nebaví osobní zpovědi a myšlenkové výplody trpící duše, přestaňte raději číst. Pokud čekáte nějakou špínu a intimnosti, můžete si čas ušetřit také. Prostě jsem zjistila, že snad téměř každý ve svém životě udržuje toxické vztahy, kterými si ubližuje. Vědomě či nevědomě, výsledek je stejný. Může se jednat o rodinu, přátele nebo partnery, každý takový nesprávný vztah na nás může zanechat bolest deroucí se na povrch v podobě nemoci. A není to chyba druhého člověka, není to vaše chyba, je to prostě situace, která tak někdy nastane.

Rozhodla jsem se, že potřebuji změnit několik věcí ve svém životě. Třeba míru negativity. Každý jsme někdy negativní, někdy je to dokonce potřeba. Ale jakmile ze sebe dostaneme to trápení na duši, i když se naoko tváříme negativně, vevnitř už si hřejeme novou naději a často pozitivní myšlenky. A potřebujeme se obklopovat pozitivními věcmi a lidmi, což nám pomůže překonat negativitu rychleji. A my pak zase pomůžeme lidem okolo překonat jejich negativitu. Je důležité mít kolem sebe někoho, kdo vám vždy nahodí záchranné kolo a komu jej naopak hodíte vy. Pokud to tak není a máte kolem sebe jen negativní lidi, stáhnou vás se sebou. Dostanete se do moře negativity, ve kterém se začnete rychle topit. A to prostě ve svém životě nechcete. Někdy je těžké si takovou věc připustit a uvědomit, a ještě těžší je se s takovou situací vypořádat. Zvláště, když jste nemocní, potřebujete věřit, a to s negativními lidmi po boku příliš nejde. Někdy je těžké si takovou věc vůbec připustit, protože věci se nám v životě skládají a z nějakého záhadného důvodu máme tendenci negativní věci hromadit a skládat a přebíjet ty věci pozitivní. Pokud se teď sami zamýšlíte, jestli už pomalu nezačínáte plavat v moři negativity, je na čase s tím začít něco dělat.

Rozhodla jsem se, že musím vystoupit z role a pozice, ve které se necítím komfortně. Rozhodla jsem se, že chci být sama sebou. Lidé se mění. Celý život. Ale měli by se měnit jen do chvíle, pokud se jim to líbí. Když se jednoho dne probudíte a zjistíte, že děláte spoustu věcí, které dělat nechcete a naopak neděláte, co dělat chcete, je to jen vaše chyba a vaše rozhodnutí. Je jedno, jak jste se do takové pozice dostali, ale můžete si za to sami. Kruté? Ano, možná. Změnitelné? Rozhodně. Prostě děláme chyby a je to tak. Jen si je musíme přiznat. Loni na Bali jsem měla možnost si konečně odpustit, jak jsem si ubližovala. Ne lidé, ne doktoři, ne krutý osud. Já jsem dovolila nechat si ublížit a trvalo mi, než jsem si uvědomila, že házet chybu na jiné nemá smysl. Obviňování vidím bohužel u velké části pacientů nejen na svém blogu. Ale i to je v pořádku, člověk si tím zřejmě musí projít, aby mohl růst a zdokonalit se, jen je potřeba odpouštět sám sobě stejně jako odpouštíme ostatním. Pokud v nás zůstává křivda vůči jiným nebo sobě samotným, nemůžeme být šťastní, tyto věci prostě neumíme vypínat. Když za rok zjistíte, že si opět necháte ubližovat, je to už na facku. Bohužel analýzou sebe sama možná zjistíte, že vaši blízcí neumí odpouštět sami sobě, viní ze všeho ostatní a vinu zatahují do každodenního života. A to prostě nechcete.

Rozhodla jsem se, že už nechci tolik zklamání. Zklamání je nepříjemný pocit či pocit smutku, který je způsoben nenaplněním našich nadějí nebo očekávání. Opět se dostáváme k tomu důležitému, že ne každé zklamání je dáno vinou situace nebo někoho druhého, ale tím, že jsme čekali více a dělali si přehnané naděje. Ale pokud jasně řeknete, co očekáváte (a že to není nic tak velkého) a zdůrazníte, jak moc vám na tom záleží a stejně se nedočkáte výsledku, zklamání tam je a zůstává ve vás dlouho. A skládá se jedno k druhému, až nakonec člověk začne pochybovat, že si zaslouží něco jiného. Ale tak to není. Zklamání sice může být součástí našeho života, obzvláště pokud rádi sníme, ale nemělo by se stát jeho základem. Pokud se začínáme vzdávat svých snů a nevěříme ve vysněnou budoucnost, není to proto, že by naše sny byly špatné, ale protože jsme si nevybrali tu správnou cestu.

Štěstí neroste na stromech.

Nepřichází tajně ve spánku, nechytíte jej v metru od druhých a ani jej nenajdete na spodku láhve.

Štěstí je křehká věc, kterou si musíte hýčkat, pracovat s ní, hledat a budovat.

Sdílet, přijímat a rozdávat.

Ať už jste se narodili přirozeně optimističtí či jako negativisté, spokojený a šťastný život si můžete vybudovat. Není to vždy lehké a je to celoživotní práce, která se však vyplatí. Nejen, že se budete cítit lépe, ale budete zdravější. Spokojení lidé jsou zdravější, a tak to prostě je. A když se dostanete do prostředí, kde nejste šťastní, stane se pro vás takové prostředí toxické. A není to chyba toho prostředí nebo někoho druhého, je to naše chyba a jedině my můžeme takové toxické prostředí opustit. Dřív, než se otrávíme. Dříve, než se otrava projeví jako fyzická nemoc.