Když bolí duše, bolí i tělo

Kdybych tak mohla psát články ve chvíli, kdy mi něco šrotuje hlavou, byli byste zavaleni spoustou článků. Když totiž otevřete oči, vidíte tolik věcí, o kterých by stálo za to psát. Před pár dny se mi však shodou okolností opakoval jeden zážitek, který už jsem z hlavy nevytěsnila, a chtěla jsem vám o něm napsat. Tedy ne tak o tom zážitku, ale o tom, jak moc nás ovlivňuje naše psychika a pokud je nemocná duše, bude nemocné i tělo. Dieta nám pak sice může ulevit, ale jen do té doby, než ta naše malá dušička dostane další zářez.

O tom, že stres může být příčina vaší histaminové intolerance, jsem již psala. Ať už mluvíme o negativním dopadu na střeva a zažívání nebo přímo o uvolňování histaminu z vlastních zásob. Často se tedy stává, že se pacientům na dovolené uleví, přestože jí, co jim pod ruce přijde. Stejně tak symptomy HIT mohou odcházet až postupně s tím, jak měníme životní návyky a dáme tělu prostor pro regeneraci. Či naopak pár takových situací nás v léčbě může posunout zase zpět. Nejdůležitější je v takovým moment si uvědomit, co se děje, správně situaci pojmenovat a nepolevovat ze své diety a dalších změn, které pomáhají proti stresu a nenadálé situaci bojovat. Jenže nejen takový stres nám může spouštět nechtěné reakce těla.

Před nějakou dobou jsem měla takový malý „letdown“. Znáte to, když na něčem měsíce pracujete, věnujete tomu opravdu hodně a pár dní před „dosažením cíle“ zjistíte, že jste vše dělali zbytečně? Bez nějakého podstatného důvodu. Jasný, to se přece stává, že občas něco nevyjde, ale když taková zpráva přijde ve chvíli, kdy za sebou máte těžký proces, který mohl být ukončen kdykoliv předtím, a kdy už prakticky počítáte s nějakým vyvrcholením, srazí vás to k zemi. A vezme nějaké poslední iluze. Nejen, že ztráta iluzí a cílů je sama o sobě dost náročná, vlastně z toho máte takový malý šok. Malé trauma. Jasný, svět se nezhroutil, vy také ne, život jde dál a jsou horší věci, ale takový malý šrám zklamání to ve vás zanechá. Co mě překvapilo, byla odpověď těla. Psychicky jsem sice byla v pohodě velmi rychle, protože jsem věděla, že překážky jsou o překonávání, že vlastně cesta je důležitější než cíl a že prostě to jen bude jinak a já si najdu další překážky, které je potřeba překonávat. Ale tělo prudce zareagovalo na celý, byť jen několikaminutový, traumatický proces, a já se najednou cítila, jako bych uběhla maraton. Totálně bez energie, bolest kloubů, svaly neposlouchaly. Přistihla jsem se, že si musím věci říkat nahlas, abych jim opravdu rozuměla a dokázala si vůbec utřídit myšlenky. Jako by se tělo prostě odpojilo od mozku. Je mi jasné, že spousta z vás by začala přemýšlet, jestli jim vadilo to jablko na oběd nebo hruška před dvěma dny, ale já si byla jistá, že taková reakce nemusí být důsledek jídla nebo histaminu.

Připomnělo mi to jednu studii, kterou jsme rozebíraly s Yasminou před nějakou dobou a kterou jsem vám i zmiňovala. Nedá mi to a zmíním ji znovu. Ve studii používali tzv. metodu iluze gumové ruky. Prostě vám jednu ruku nahradí gumovou náhradou (máte položeny z části za plentou) a pak váš mozek přesvědčí, že gumová ruka, kterou vidíte, je vaše ruka (a tím pádem ztrácíte pocit vlastnictví své vlastní nahrazené ruky, protože všichni víme, že nemůžeme mít 3 ruce). Zjistili, že když pak na tu „zavrženou“ ruku aplikovali histamin, reagovala testovaná osoba na dané ruce mnohem intenzivněji. Stejně tak krevní tok v „zavržené“ ruce byl nižší a vše to poukazuje na to, že imunitní systém začne působit a rozpoznávat vaši nahrazenou ruku jako „nevlastní“. Tyto výsledky by mohly pomoci objasnit reakce u některých autoimunitních a mentálních nemocí, kde je narušeno propojení mozku s tělem a tedy pocit „vlastnictví“. A také objasnit zánětlivé pochody tam, kde se mozek, nebo-li tedy duše (chceme-li), odpojí od těla. Přitom určitá forma oddělení či „odloučení se“ je pozorována jako možná reakce na traumatické stavy. Když testovali děti, které prodělaly trauma, zjistili, že v dospělosti mají tyto osoby vyšší zánětlivé parametry v těle, což nám trochu potvrzuje, že pokud procházíme traumatem, může nastat určité oddělení „mozku“ od těla a následně zvýšené imunitní odpovědi těla. Proto není dobré při řešení HIT podceňovat i možné psychosomatické příčiny nemoci, které se klidně mohou datovat do vašeho dětství a vy o nich nemusíte tak úplně vědět (potlačené vzpomínky). Různé spouštěče pak mohou vést k mentálním procesům, které spouští reakce falešně spojované s histaminem v jídle.

Ne, neznamená to, že jste blázni, ale že jste zažili něco těžkého a neumíte se s tím správně vyrovnat.

Samozřejmě když se jedná o takové menší vykolejení, nemusíte hned běžet vyhledat odborníka, ale můžete se pokusit sami vše eliminovat. Důležité je uvědomit si, co se to tedy vlastně děje a o to více se sám sobě věnovat. Já tomu říkám „fáze rozmazlování“, protože teď je ten pravý čas, kdy byste měli odložit povinnosti, které lze, ponořit se do ticha, sami sebe, meditace, cvičení a činností, které máte rádi. Ne, alkohol, nezdravé jídlo a ani čokoláda vám v takovou chvíli nepomohou a nakonec ještě vše zhorší (pokud je tedy člověk histaminik). Nebaví vás vařit, tak prostě nevařte. Baví vás péct, tak něco upečte, i kdybyste to měli věnovat sousedům. Výsledek není důležitý, ale ten proces ano. Dejte si vanu, přečtěte knížku, jděte se projít, něco si kupte. Buďte vědomí a buďte v daném okamžiku. Tedy soustřeďte se hodně na svůj dech, na danou činnost, kterou děláte, nechte mozek odpočinout, ať se zase může napojit. Vzpomínáte, že když jste byli malí a něco vás bolelo, přestalo to bolet, jakmile to maminka pofoukala. Teď je vám asi jasné, jak to celé fungovalo a že logicky nebylo možné, aby koleno přestalo bolet po ovanutí vlhkým a teplým dechem druhého člověka. Inspirujte se tedy v dětství a najděte si něco nebo někoho, kdo vám pofouká duši, aby přestala bolet.

Pokud však tušíte, že máte problém někde hlouběji, že vlastně takové situace se opakují pravidelně a často vyvolají prudké reakce, pravděpodobně se setkáváte pouze se spouštěči a pak by bylo dobré na odstranění či zpracování traumat z předchozích let nějak pracovat. Je určitě spousta přístupů, které vám mohou pomoci, od cílené meditační terapie, kraniosakrální terapie až po regresní analýzu. Tak jako tak, pokud chcete jít hlouběji do problému, mělo by to být pod vedením zkušeného člověka či přímo lékaře, protože bychom neměli podceňovat to, co může vyplynout na povrch a co budeme muset zpracovat. Pokud máte pocit, že se něco šíří v rodině a že třeba něco přenášíte na své dítě, zkuste třeba rodinné konstelace. Ať se vám zdají alternativní přístupy jakkoli šarlatánské, nikdy nevíte, co vám zabere a kam vás to posune. Protože propojení vašeho mozku/duše s vaším tělem je velmi podstatné pro jeho správné fungování a očividně pocit „vlastnictví“ je zase důležitý pro funkci imunitního systému. Zajímavé je, že cílenou terapií (meditace, dýchací techniky, vystavení chladu) se takto dá třeba klidně naučit ovládat i funkce imunitního systému!Jen je potřeba začít……