Už delší dobu jsem nebyla okouknout nějakou restauraci, tak jsem se rozhodla pro jednu z dalších Lime&Tonic nabídek. Tentokrát můj zrak padl na Yaku a jejich nabídku grilování. Byla jsem ujištěna, že celé menu může být bezlepkové a dále to nějak neřešila. A pak samozřejmě za 5 minut 12 jsem si vzpomněla, že bych měla voucher využít a vyrazit tedy na dobrou japonskou grilovačku.
Když jsem však udělala objednávku, dočkala jsem se nemilého telefonátu přímo z restaurace, že tato večeře pro mě asi nebude vhodná. Jelikož netoleruji kvasnice ve větším, jejich hojné využívání fermentovaných výrobků včetně sójovky není asi nejlepší nápad pro má střeva. No nedá se nic dělat. Teda musím ocenit, že jsou si skvěle vědomí obsahu glutamátů a kvasných procesů (a toho, že lidé mohou citlivě reagovat na MSG), a tedy předem informují, že bych si večeři nemusela užít. A tak nezbývalo, než kontaktovat L&T a řešit situaci s nimi. Musím říct, že jsem se dočkala nejen rychlé odpovědi, ale také vstřícného řešení, kdy mi vzali voucher zpět a mohla jsem jej vyměnit za jiný. To je určitě skvělá možnost, když máte potravinové intolerance a zjistíte až na poslední chvíli, že vás nemůže restaurace pohostit.
A tak jsem se rozhodla vydat do pražského Chagall’s, který patří mezi L&T favority. Jejich šéfkuchař Marek Procházka sestavil pětichodové menu speciálně pro členy L&T. A tak jsem rezervovala termín (nahlásila své alergie) a těšila se na další chutný zážitek. Než se pustím do samotného menu, musím přiznat, že tato akce a menu mě uchvátili asi nejméně z absolvovaných zážitků. Někoho to možná překvapí, ale dražší restaurace a speciálně sestavené menu ještě neznamená, že se šéfkuchař trefí do chuti všech hostů. Chagall’s má očividně své stálé příznivce, kteří si chodí do restaurace pravidelně pochutnat, ale mě tedy úplně nepřesvědčil. Restaurace hezká (škoda, že jsme kvůli dešti nemohli sedět venku), hezké stolování, ale také třeba hodně neekologické jednorázové látkové ručníky na záchodě či pomalejší obsluha. Pan Pohlreich by při tomto uměleckém servírování jídla asi omdlel:)))
Na úvod jsme dostali skleničku šampaňského Mailly Grand Cru, kterou jsem si opravdu vychutnala. Šampaňského jsem se musela před časem vzdát, tak je taková ochutnávka ještě vzácnější. Musím tedy říct, že mi obsluha přišla poněkud zmatená. Nejdříve nás usadili podle rezervace, ale neměli poznamenané, že se jedná o L&T, což mě docela překvapilo. Přišli se vlastně zeptat několikrát, co se týče alergií a celkově působili i při servírování trošku zmateně. Večeře začala amuse bouche, z čerstvého tuňáka (kterého porcují přímo na místě, tedy zaručeně čerstvé). Jako předkrm pak přišlo foie gras s černým rybízem a domácí brioškou. Svou porci jsem dostala samozřejmě bez briošky, ale také jsem nedostala žádné pečivo k předkrmu (vím, že je to trochu rozmazlenost, ale z restaurací na lepší úrovni jsem zvyklá, že jsou schopni v předstihu zajistit bezlepkové pečivo či krekry). V tuto chvíli mě trochu iritovalo, že mi místo na stole stále zabíral talířek na pečivo, které jsem očividně nemohla. 
Poté nám přinesli krémovou polévku z čerstvého hrášku a máty s křepelčím vajíčkem. Musím uznat, že ta byla vynikající, jak konzistencí, tak chutí. Po polévce následovalo milánské rizoto s parmezánem. Přestože se někomu mohou zdát porce malé, už v tuto chvíli se člověk cítí docela sytý. Chutě jsou totiž velmi silné a stačí pár soust, aby měl člověk pocit plnosti. Možná to je také kouzlo kvalitního vaření, jídla pak stačí mnohem méně. Po rizotu jsme dostali výborný limetkový sorbet, abychom připravili chuťové buňky na hlavní chod. Přísahala bych, že v sorbetu bylo nějaké koření, ale zapomněla jsem se zeptat.
Podle původního popisu akce jsme si měli možnost vybrat z hlavního chodu, tato možnost nám však nabídnuta nebyla. Servírovaly se jehněčí kotletky s hráškovým pyré. Je pravda, že by to stejně byla moje volba. Pyré mělo úžasnou barvu, maso mohlo být na můj vkus trochu propečenější (nejsem příznivce krvavého masa). Chuť jehněčího nebyla téměř cítit, tudíž příprava na jedničku (i když já mám chuť jehněčího ráda).
Jako dezert jsme pak dostali panna cotta s pistáciovou zmrzlinou. K dezertu nám nabídli také kávu a tak jsem se rozhodla ochutnat „kapučíno“ (za krásnou cenu 49 kč, což na Prahu není vůbec zlé). Bohužel káva přišla asi tak v půlce dezertu, což mě trochu zklamalo (a do dezertu jsem se musela pustit, jelikož se začala roztékat zmrzlina). 
Na pití si můžete dát karafu vody, nikdo vám nebude nutit drahou balenou či bublinkovou vodu. To je určitě výhoda lepších restauracích, kohoutkovou vodu vás nikdo platit nenutí. Co jsem si všimla, tak u některých stolů občas z karafy dolévali vodu přímo do sklenek. Tohle privilegium se nás bohužel netýkalo (bylo jasné, že z nás moc peněz nekápne, jelikož jsme měli zaplacený voucher, nebo prostě špatný den?). Když nám voda došla, musela jsem se po nějaké době přihlásit o novou, přestože mezitím kolem našeho stolu (a k našemu stolu) prošlo několik číšníků. Po jídle trvalo velmi dlouhou dobu, než jsme někoho zvládli přivolat, abych mohla zaplatit (což probíhalo opět se zmatky, jelikož jsem se se svou kávou musela připomenout). Pokud vás zaujalo hlavně menu, tak směle do toho, určitě si pochutnáte. Celkový dojem však max. 3 z 5 hvězdiček (ráda bych věřila, že to byl prostě jen špatný den a nesouviselo to s naším „kastovním“ zařazením).
A SPOON OF HISTAMINE 