Na slovíčko: Ty špatné dny, které nikdo nevidí (protože nechceme, aby je někdo viděl)

Posted by

Haloooo. Ano, vy. Jo, přesně vy. Máte chvilku na slovíčko? Že by se tam možná pár minutek našlo? To bych byla moc ráda.

Před pár měsíci jsem začala tuhle malou sérii článků, ve kterých se chci k něčemu jen tak vyjádřit. Bez nutnosti něco dostudovávat nebo předkládat, s možností prostě říct, co mi leží na srdci. Je strašně fajn, že vás toto baví a že chcete sdílet i vy se mnou. A já bych se dnes chtěla dotknout něčeho, o čem se nemluví. Nebo se spíše jakoby mluvit nemá. Před nějakou dobou jsme totiž narazili na takový malý nešvar, kdy odpůrci mých rad (z jakéhokoli důvodu) ve snaze odradit ostatní používají zbraně typu:

„Ale podívejte se, ona je přece nemocná, takže její rady nezabírají!“.

Nemusím asi ani zmiňovat, jak trapné je, když někdo něco takového pronese, aniž by vlastně znal ve skutečnosti váš zdravotní stav. A hlavně jak zlý je asi ve skutečnosti člověk, který využívá váš zdravotní stav k manipulaci jiných lidí? Asi ani nemusím zmiňovat, že nově sdílené nemoci se vlastně vůbec netýkaly tématiky mého blogu a vůbec nesouvisely s dietou nebo životním stylem, jen mi přišlo fér se podělit, co jsem zjistila a na sobě sama ozkoušela.

Ne nebojte, nemusíte přestat číst, protože článek nebude o zášti ani ničem podobném. Jen jsem na tom případě chtěla ilustrovat, že pokud někdo píše blog o nemocech a osobní cestě, otevírá se do jisté míry světu. V tématech velmi často osobních. A mě by vlastně přišlo strašně nefér předstírat, že jsem naprosto zdravý člověk a tvrdit vám, že jsem se zázračně jen díky úpravě stravy vyléčila ze všech autoimunitních chorob, vrozených nemocí, následků třeba operací a úrazů z dětství, následků špatné léčby v minulosti atd. Pokud znáte někoho takového, musí to být úžasné. Já jsem ale nikdy na svém blogu netvrdila, že bych něco takového čekala od sebe a svého těla, natož že bych čekala, že předkládání odborných článků a informací či nabízení jiné stravy a směru vás zázračně uzdraví. Ano, jsou výživové směry a guru, kteří vám tvrdí, že vás vyléčí úplně ze všeho.

Abrakadabra, nemoc ven!

Ale to u mě nenajdete. Nejsem spasitel ani léčitel a nemám zázračné schopnosti. Nejsem zastánce žádné ortodoxní dietní víry a moc dobře vím, že co někoho může léčit, jiným ubližuje. A ano, možná trochu pokrytecky píši toto zamyšlení, protože vím, že všechno dělám nejlépe, jak můžu, a že to zabírá. Občas jsem i já na vážkách a potřebuji od lékaře utvrdit, že jsem na dobré cestě. Každý je občas na vážkách a to je v pořádku, protože díky tomu můžeme přemýšlet, jestli to děláme správně, jak se cítíme, zda náš postup zabírá, zda nejsme jen netrpěliví. Ale zabírá to mě, protože já v tomhle těle žiji a ono si umí už tělo říct. Nežiji ve vašem těle a nevím, co vám říká.

Problém takových lidí a haterů je v tom, že si neuvědomují, že člověk otevírající se světu je samozřejmě zranitelný. Nebo si to uvědomují a zneužívají toho a ve své hořkosti se vyžívají v hledání možností, jak ublížit jiným.

„Nahá“ před vámi všemi!

Člověk pak přemýšlí, co vlastně má a nemá sdílet. Na jednu stranu chce sdílet jen to pozitivní, tedy co vše se vyřešilo a odstranilo, a že je toho hodně, podpořit všechny tam venku, kdo s něčím bojují a ztrácí naději. Na druhou stranu mně osobně přijde nesprávné nasazovat lidem růžové brýle a vlastně tak nějak jim mentálně ubližovat, protože mají pak pocit, že všem se daří dobře a mají se skvěle, jen oni se plácají ve své nemoci a nemohou se pohnout z místa. Myslím, že naopak ta správná cesta by měla být upřímnost a ukázat, že každý máme nějaké trápení a to, že vyřeším histaminovou intoleranci neznamená, že jsem schopná si odstranit třeba genetické mutace v receptorech na žírných buňkách, které mohou ovlivnit jejich reaktivitu. To, že člověk nemá průjmy a reakce po jídle neznamená, že nechytne virózu, nezlomí si nohu, nedostane se do stresu atd.

Když má žena endometriózu nebo střevní dysbiózu, potravinové alergie či třeba autoimunitu, může se během pár minut až hodin ploché břicho nafouknout a zase splasknout. 🙂

Nežijeme v bublině a myslím, že teď za každého chronicky nemocného člověka mohu říct, že prostě máme i špatné dny. Dny, o kterých se nepíše, protože nechceme světu vysvětlovat své bolístky. Jsou dny, kdy si chce člověk zalézt pod peřinu a nic nemuset a nedělat. Jsou dny, kdy chcete, aby prostě už všechno jen přestalo. A sice takových dnů nemusí být mnoho (s tím, jak se člověk léčí a co dělá), ale mohou tam být. A takové dny nevidíte, ne proto, že by je před vámi chtěl někdo tajit (ať už já nebo jiní blogeři), ale prostě proto, že ani my v takovou dobu nechceme psát a otevírat se světu a nabízet svou zranitelnost dravým zlým lidem na druhé straně počítače.

Dneska svůj článek píši proto, abych vás všechny podpořila. Abyste se nevzdávali, když přijde ten špatný den. Protože je úplně v pořádku, když některý den zvítězí vaše nemoc nad vámi. Jen musíte věřit, že těch dní bude méně a méně, až nemoc svůj boj vzdá. Opakujte si po mě:

„Je normální mít špatný den.“

„Je v pořádku, když nemoc jeden den zvítězí.“

„Je v pořádku, že o takových dnech nemluvíme.“

Je i v pořádku, že o takových dnech mluvíme.“

Protože my se nenecháme porazit!
Hodně zdraví v tom novém roce, mí nejmilejší čtenáři:).

5 comments

  1. Dobrý den Kašulko, krásný článek. Děkuji moc! 😊 Jste skvělá!

    Mějte se moc krásně v novém roce, hodně zdravíčka, lásky a porozumění. 

    PS: Přikládám naše novoroční přání 😊

  2. Milá Kašulko, uhodila jsi hřebík na hlavičku. Ukázat, že člověku není dobře se moc nenosí. Když nepočítám hypochondry, kteří to mají jako životní program.. Já sama jsem už starší ročník, a mám za sebou hodně nemocí, mmj 3x rakovinu. A dilema komu to říct, je veliké. Nicméně těm blízkým člověk ať chce nebo ne to prostě říct musí /nemyslím rodinu/ A byla jsem překvapená, kolik „kamarádství“ proto skončilo. Nevím jestli rozpaky jak se k člověku chovat, nebo obavy se citově vázat, když to stejně blbě dopadne. Ale zůstalo to dobré jádro, které snese všechno. I když hodně bolelo, když ty a ti na které jsem sázela, jsou najednou pryč. Nechtějí investovat čas, city, prostě nic. jsou fuč. Možná píšu o něčem jiném než ty, možná je to vyšší level otázky, jak a co sdělit těm kolem nás… Přeju hodně zdraví Lenka

    1. Leni, přeji hodně sil! Myslím, že ses naprosto trefila a pokryla jsi ještě více, než já článkem a krásně jsi to vystihla z obou úhlů, ať už těžkostí sdílení nemilých událostí nebo naopak možnost druhé strany v tom, že se musí rozhodnout, jestli to zvládne nebo nás opustí. Ať už je to jakkoli těžké, je dobré se obklopit těmi, kdo se nebojí investovat bez záruky a zůstat při nás i přes nejisté vyhlídky. Možná to zabolí, ale věřím, že často to stejně zabolí i druhou stranu, protože nás opouští s pocitem, že je slabá a nemá na to sílu. Každopádně věřím, že mluvit se o těchto věcech musí také a když se naučíme předávat i ty špatné zprávy a dny a naučíme druhou stranu chápat, že to není hra na city, ale čistě život a že si nestěžujeme, ale ukazujeme, že není vše jen černobílé a nedej Bože růžové.

  3. 🙂 juj, tak jsem se dočkala, to je ten slíbený článek! Díky, Kašulko, za důvěru. Občas potřebuji slyšet, že se to někdy stává i jiným lidem. Že někdy taky nejsou silní a že jim chvilku trvá, než se seberou a jdou se rvát o lepší časy.

    1. Je to tak, Oli. Jsme lidé a většina nás nežije v bublině a může si vychutnávat a učit se z toho dobrého i špatného. Což je vlastně krásné:).

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.